Pokrok v básnictví.

Aneb mé básně pro víc lidí než mě samotnou a Vás. 

Teď budu psát spíš z deníčkového soudku, ačkoli tu takové články nepíšu.
Chci zmínit den, 26. 3. 2018. Bylo to pondělí. 

V ono pondělí po škole jsem měla v jednom navštěvovaném studentském klubu předčítat své básně.
Jak jsem se k tomu dostala?
Studentská unie naší Univerzity vymyslela událost zvanou Art day a hledali umělce, kteří by se této události účastnili. Tím nechci říct, že jsem umělec. Členem unie je i moje kamarádka, která z facebooku a instagramu ví, že píšu a navrhla mi účast. Zprvu jsem si řekla, že se toho účastnit nemohu, protože jsem nikdy nepředčítala své básně a ani je nepsala pro tento účel. Už od sedménebo šesté třídy jsem je psala spíš pro sebe, kvůli vypsání pocitů. Říkala jsem si, že by se nemusely líbit, že bych se mohla ztrapnit. Však já mívám viditelnou trému. Nakonec jsem to vzala jako výzvu. Nabídku přijala a registrovala se.
Událost nebyla jen o psaní, ale šlo i o výtvarné umění, hudební umění, tanec, fotografování apod. 

Následující měsíc mě kontaktovala slečna, která měla na starosti právě autorskou četbu a domluvily jsme se na srazu. Řekla mi co a jak a že je i možnost vystavení básní v onom studentském klubu. 

Když ono pondělí přišlo, neměla jsem ani trému. Měla jsem spíše strach, obavy, že ta tréma přijde a můj výstup mi pokazí. V ten den o pauze mezi hodinami jsme si své vybrané básničky vytiskla. Rozdělila jsem je na období ze základní, střední a vysoké školy, takže mohlo být vidět mé případné posunutí. 

Ve studentském klubu mi bylo navrženo, že budu moc sedět na pódiu za pultíkem a namontovali mi tam i mikrofon. Přede mne byla postavena jedna řada židliček, pro ty, kdo by si chtěl sednout blíž, jinak mohli lidé sedět u stolů, kde původně byli. Byla jsem uvedena a dál jsem mluvila já. Necítila jsem se ani moc nervózní, ale myslím, že to bez trémy úplně nebylo. Spíš jsem ji nějak nepociťovala. Na židličky přede mnou si sedli pouze dva lidé. Jeden týpek po mé levici a pak vyučující výtvarné výchovy, kterého jsem měla v zimním semestru, byl po pravé straně. Tito dva byli největší podporou, ale milým překvapením bylo to, že na mě koukali, poslouchali a tleskali i lidé od stolů. Pověděla jsem o svém předčítání i kamarádovi a několika kamarádkám, i ze třídy, ale nikdo z nich nepřišel. Buď nemohli a chápu to a nebo nad tím jednoduše mávli rukou. Prvně jsem řekla o tom, proč básničky vymýšlím, jaké rýmy používám apod. Pak jsem předčítala. Občas k tomu řekla pár slov. Ne ke každé. Odněkud se ozýval hovor, ale když jsem zvedla hlavu a koukla na lidi, koukali na mě a poslouchali. Hovor byl od baru, myslím. Po nějakých básních lidé tleskali a po nějakých ne.Poté, co jsem dočetla vybrané básničky z období základní a střední školy, jsem přešla na aktivitu pro lidi. Měla jsem vyhrazený čas na půl hodiny, ale obávala jsem se, že čas nezaplním a nechtěla jsem, aby se lidé nudili, kdybych jen celou dobu četla. Navrhla jsem slova, na které měli vymyslet jiná slova, která by se rýmovala. Přišlo mi, že někteří opravdu přemýšlí, ale nejaktivnější byli ti dva vepředu. Na slovo "obloha" ten vlevo vykřikl "poloha". Jinak moc nevěděli a tak jsem jim vyjmenovala své nápady: záloha, příloha, úloha, výloha, předloha,... a slov bylo víc. Přečetla jsem básničky z vysoké školy... i nějaké aktuality, které jsem vymyslela ten den ve škole a zkusila jsem dokonce poprvé v životě obkročný rým. Týpek vlevo skandoval: "Aktualitky, aktualitky, aktualitky." Když jsem řekla, že je to ode mne všechno a že děkuji za pozornost, ozval se potlesk. Týpek, co seděl na židli z mého pohledu vlevo mi pověděl, když jsem kolem něj procházela, že se mi klepaly kolena, ale že vůbec nemusely, protože to bylo super. Pan vyučující na výtvarnou výchovu, který někdy před mým výstupem měl výtvarnou aktivitu, skandoval zase něco ve smyslu:"Ještě jednu, ještě jednu." A má slova byla: "Já už nic nemám." Individuálně pak za mnou zašel a pochválil mě. Zvlášť mou báseň, která byla psaná volným veršem. Těch moc nemám a začala jsem je psát až teď poslední dobou kvůli někomu, kdo je píše. Podporou a uklidněním mi pak byla i slečna, teď již kamarádka, která můj výstup měla na starosti. Řekla, že další den vystaví mé básničky, ale abych se neurazila, protože je vystaví na záchodech. Další den tam opravdu byly a dozvěděla jsem se to na oslavě narozenin J. Spolužačka mi totiž poslala fotku jedné z mých básniček a další den kamarád, kterému to poslala jeho kamarádka. Byla to jedna a ta samá, ačkoli jsem umožnila na vystavení víc. Prý tam někde asi taky byly. Já si jen uvědomila, že nechci, aby se jedna z nich dostala do určitého okruhu lidí. Jedna, která je zveřejněná tady. Každopádně básničky měly úspěch. Ten den následovaly ještě hudební vystoupení a já na nich vytrvala.

Brzy očekávejte i nějaké básničky tady!
Mějte se.