Vztahy

"Jaký vztah, jaké pouto, je to nejpevnější?"

V poslední době jsem přemýšlela o vztazích a v jednom okamžiku jsem měla chuť o tom napsat i článek. V tom okamžiku, kdy myšlenky na toto téma byly v mé hlavě ještě natolik čerstvé. Teď budu lovit z vyschlého sudu , ačkoli ne tak úplně, protože v hlavě to mám pořád. Chtěla bych o tom napsat něco, co v tom sudu (v mé mysli) tak trochu pořád je. Třeba ten sud naplním zase oněmi předchozími myšlenkami a vzpomenu si, co jsem chtěla psát i prvně.

Těmi vztahy jsem nemyslela pouze vztahy milostné, ale stejně tak přátelské a rodinné.
Vím, že jsem chtěla psát o křehkosti oněch vztahů, ale jak jsem to chtěla napsat, to teprve sama v průběhu psaní opět zjistím ... a vzpomenu si.

K tomuto článku mě možná vyprovokovaly tentokrát vztahy rodinné, ačkoli se v mysli zaobírám vztahy všemi výše zmiňovanými. Jde o tu křehkost rodinných vztahů, protože ani rodina není kolikrát tak pevné pouto, jak by se mohlo zdát. Jak která rodina, samozřejmě, ale v dnešní době si nejsem zcela jistá.
Možná jsem se i zamyslela sama nad sebou, protože se někdy chovám jak poutník, který si na rodinu ani nevzpomene a neozve se a zároveň jsem ráda, že ji mám, protože člověk přeci nemůže být v tom světě zcela sám, nebo ano? Bez někoho blízkého... Vzájemné opory. Možná by se dalo, ale každý někdy potřebuje oporu, pocit bezpečí a jistoty.

Abych to lépe vysvětlila. Mám mnoho příbuzných, které se neozvou a já se neozvu jim. Občas se nad tím pozastavím, že to není asi správné, a že rodina a příbuzenstvo by mělo být ve stálejším kontaktu. Vědět, jak se mají, zda jsou zdraví a zda vůbec ještě žijí. Není totiž samozřejmostí, že tu stále budou.
Od nějakých příbuzných jsem se časem i dozvěděla, že čekají na to, až se ozvu někdy já. To bych mohla říci samozřejmě i já o nich... Je to rodina, měl by tam být větší zájem. Oboustranný. Ale ten kolikrát chybí. Jsou tu běžné činnosti, škola, práce a ti lidé prostě někde jinde. Kolikrát je v tom pocit, že si není co říct. Však ono je. Jde o tu komunikaci.

Kdyby mi mamka denně nevolala, kdo ví, jak často bych se ji ozvala já. Z důvodu, že jsem si zvykla za těch několik roků, že se ozývá denně, mi přijde divné, když se pak jednou neozve a třeba se ozvu pak opravdu já.

Taťka se mi neozývá zase skoro vůbec a já jemu taky ne. Občas jen, když má přijet na návštěvu, což je kolikrát i jednou za měsíc. Kde je ten zájem? Tím neobviňuji jeho, ale i sebe. Říkám si, že mu stejně nemám co napsat, ačkoli se toho děje docela i hodně. Ale jsou lidé, s kterými nedovedete tolik komunikovat. Nevíte, co si říct a takové ty běžné věci vám najednou přijdou až moc zbytečné.

Stejně tak to mám s bráchou. Jako bavíme se, když jsme spolu, ačkoli to nejsou velké zázraky, ale když jsme každý jinde, je zázrak, že se jeden z nás tomu druhému ozve. Na messengeru si mě zablokoval, kvůli jedné hloupé hře a prostředníkem nám je občas instagram.

Příbuzní na Slovensku a nevlastní příbuzní od mamky ... bída děs.
Na čí straně je chyba? V čem je chyba?
Když rodiče byli ještě spolu, bylo to vše takové jednodušší až na jednu takovou věc... ale když byli spolu, měli jsme tak nějak blíž ke všem a i k sobě.
Vlastně teď jsem si nějak blíž s mamkou, ačkoli s ní už nebydlíme. Víc se ji svěřuji, dřív bych toho tolik nebyla schopná.

Babička a děda jsou lidé, kteří nám plno dají a obětují. Opravdu se snaží a vím to, ale kolikrát mi v nějakých věcech lezou na nervy a radši bych si jela už na vlastní pěst, ale vím, že by to bylo v mnohém i složitější, hlavně finančně. (Ano babičko, pokud to čteš, omlouvám se, ale je to tak, ale však si taky jinak nějak moc nikdy nestěžuji. Jen mi přijde, že na to kolik mi je, se pletete do věcí, do kterých tolik nemusíte.) 

Ani s tetou a bratránky, co bydlí od námi se tolik nevídám. Bratránek sice studuje ve městě, kde já, ale je zaneprázdněn tím svým. A já tím svým. Dřív jsme se sešli a hráli spolu na kytaru, cvičili a nebo natáčeli a fotili. Aspoň s tím jedním, s kterým je sranda, protože třeba s tím mladším si toho taky moc nemáme co říct.

Mám pocit, že se tento článek trochu odebírá směrem, který jsem si původně nepředstavovala. Rozepsala jsem se o věcech, o kterých jsem původně nechtěla. Chtěla jsem to stručněji a ne tak osobně. Ne se tolik svěřovat o něčem, co je takto v rodině.

Stejně tak je to s kamarády. Dokud jsem s nimi chodila na stejnou školu, nebo bydlela ve stejném městě, byli jsme tak nějak v kontaktu. Ačkoli se přerušil kontakt i s lidmi, co jsou stále blízko. Každého pak cesta vedla jinam a kontakt se přerušil. Je pár jedinců, s kterými se spojíme třeba po půl nebo čtvrt roce, ale je možná pravdou, že jsou to oni, co se ozvou dřív než já. A jsem za to i ráda, protože já jsem v tom docela hrozná. Pokud jde o lidi, co mám ráda a ví toho o mně hodně, protože jim věřím, jsem schopná si s nimi domluvit termín a schůzku. Je tu jedna holčina  s kterou jsme v kontaktu po několik let a to bydlíme daleko, ale jinak jsou ty vztahy opravdu takové ... Nestálé.

Stále doufám i v lásku do konce života, ale příliš tomu nevěřím. Žiju stále s tím, že se může vše rozpadnout jak hrad z karet.

A celkově je asi spíš chyba na mé straně. Ačkoli mám ráda "své" lidi a trávím s nimi čas, kolikrát se ve mně něco zasekne a utíkám do svého vnitřního světa, kdy jsem schopná si namlouvat věci, co nejsou třeba ani pravda a přijdu si pak strašně sama a pak i chci být sama... Ale štve mě to a je mi smutno. Třeba jako teď,  když ve vlaku dopisuju tento článek.
Člověk je tvor společenský a každý někoho potřebujeme... I já, i když mám neustále chuť někam utíkat a skrývat se. 🗝️

Nějak se mi začalo líbit slovo Poutník,  protože si tak začínám připadat.

Vaše smutná Simix ♥️