Umět se uklidnit... To je třeba. 😥😇😊

🤗🤗🤗

Tento týden jsem myslela přesně na tato slova, která jsem psala v minulém článku:

Nemiluji nudu, ale mám nesmírně ráda dny, kdy mám klid a mohu si odpočinout a dělat věci, při kterých se odreaguji a co mě baví a nějak naplňují.

Miluji, když mám na den dost plánů a povinností, které dokonale stíhám a v mezičase si dělám i to, co mě baví a chci, ale nesnáším, když nestíhám a třeba mám být i na více místech najednou. 

Zbožňuji chvíle s lidmi, které mám ráda, s kterými mi je dobře a rozumím si s nimi, ale nemám vůbec ráda chvíle, kdy se nemohu v klidu a dostatečně vyspat, pokud to není dobrovolně, nestíhám se pořádně a v klidu najíst, a kdy mě někdo nutí do něčeho, co nechci. To pak naopak potřebuji chvíle sama pro sebe.

Asi tak, jako jsem psala v jiném ze svých minulých článků aneb cituji opět sama sebe:

Dost mi vyhovuje jít spát včas, spát osm až devět hodin, stihnout se nasnídat a udělat kávu nebo čaj.
Vyběhnout ven v jiném, než zimním oblečení a cítit se fakt dobře a neunaveně. V duchu se usmívat... a proč jen v duchu? Čerpat sluníčko a nechat se ovíjet lehkým jarním větříkem. 

Pozn.: Ty tučně vyznačené větvičky. Možná je to nějaký náhlý obranný mechanismus mého těla, aby opět nebylo unavené a hladové jako kdysi. A možná jsem dostala více rozumu a chci být více fyzicky a psychicky v pohodě a v klidu, ačkoli se mi někdy nedaří tak, jak bych chtěla. 

Moje články na blogu jsou jako loďky na vlnách, jako děti na houpačce ... jednou dole, jednou nahoře. Jednou pozitivní, jindy poněkud pesimistické. (Aneb jedna paní, co máme na Pedagogickou diagnostiku měla pravdu, když mi podle testu temperamentu řekla, že jsem poněkud labilní). 

Ano, každý den to není ono, každý den nepadá z vesmíru přes nebe radost a štěstí, každý den slunko nesvítí.
A ačkoli zcela neovlivníme, co se nám děje, můžeme ovlivnit, jak se k tomu všemu dění postavíme. Jsou chvíle, kdy dokáži situace popadnout do svých dlaní a vytrvat pozitivní a silná, ale kolikrát se mi to všechno hroutí jako hrad z karet, když zafouká vítr. Zatím ale nebylo tak zle, aby opět slunce nevyšlo a vítr se neuklidnil.

Od víkendu je toho na mě však dost. Brigáda v auticentru mě dovede dosti vyčerpat a ačkoli to s kolektivem bylo lepší, než kdy jindy. Ačkoli to celkově bylo lepší, než kdy předtím (i když to zatím nebylo tak často), tak jsem byla hlavně po sobotě velice vyčerpaná. Měla jsem na starosti velice živou autistickou holčičku. 

Asi dva týdny jsem se snažila stihnout přečíst několik knih na seminárku a prezentaci na psychologii, ale štvalo mě, že kvůli pobytu na brigádě v auticentru to nestihnu tak dobře, a že budu mít co dělat. Taky že jo. V pondělí a v úterý to byl mazec. Pracovala jsem na oné seminární práci, prezentaci, pak i jinou prezentaci a ŠVP na předmět Kurikulum blablabla... A taky slavila spolubydlící narozeniny, a prostě za ty dva dny to bylo všechno tak ve spěchu, emhádéčka jsem nestíhala, ujížděly, dobíhala jsem... Kdybych neměla tak chápavého, hodného a trpělivého přítele, tak nevím 😊😂 To bych mu asi pak tak ráda nevěnovala čas a radši bych ho věnovala více sobě, abych byla v cajku. Ale já jsem s ním ráda. (Čteš to, jo? 😂😘)
Už od základní školy nemám ráda, když něco nestíhám. Bývám pak dost v napětí a stresu, ačkoli by stačilo kolikrát zachovat chladnou hlavu. V těchto chvílích mi tělo říká, abych si udělala čas na sebe, jinak ze mě bude zase protivná čarodějnice, ačkoli se to někdy snažím nedávat znát. Ale v těchto chvílích se mi chce i brečet, křičet, bouchat, skály lámat.
Na základní škole jsem měla mnohem více času sama pro sebe. Po škole zalezlá v pokoji a dělala jsem si to, co mě baví. Nač chodit s jinými dětmi ven?
Na střední škole jsem začala být trochu víc společenštější, ale přeci jen jsem měla více času sama pro sebe. Ale také jsem začala jaksi nestíhat a být z toho na nervy. Fakt jsem záviděla a stále závidím lidem, co mají práci a školu tak, že jim pak zbývá hromadu volna, s kterým mohou pak naložit, jak chtějí a vždy mi lezlo a leze na nervy, když si mi někdo stěžuje, že se nudí. Já se ráda nudím, protože si vždy najdu něco, čím se zábavím. Většinou věci  na které jindy nemám čas. Jsou to věci  které mnoho lidí dělá jinak běžné. Nějaký film, videa, seriál, blog, psaní, čtení, procházky, kamarádi, ... Nedokážu si udělat na seriály a filmy kolikrát čas  jako druzí. Horší je, když Vás nic najednou nebaví. Takovou nudu pak chápu, když nemáte na nic náladu a chuť.

Chtěla bych být opravdu pozitivnější a plná energie (jako jsem to zvládla i jindy v těžkých chvílích) a síly na plnění svých snů. Být zdravá.. Ale to mi jde jedině, když stíhám a prostě to, co jsem psala výše.

Jindy je toho víc  jindy méně  Někdy je méně času  jindy více. Je třeba se s tím naučit pracovat.

Někdy je těžké s nějakými lidmi vydržet, když mají své dny... 

Můžeme být však rádi, že je tu někdo, kdo Vás podrží, pochopí a má s Vámi v těchto náladách trpělivost.
Ačkoli oni samotní Vás štvou v určitých věcech a kolikrát  jen malichernostech... Ačkoli to rozlobení pak může navýšit, když se toho nahromadí víc.... a kolikrát za to ani tak ti dotyční nemohou... protože jde jen o Vaše chmury, co máte v hlavě. Teď mám na mysli konkrétně jednoho člověka.

Jak jsem zmiňovala ty knihy a práce na psychologii, týkalo se to emocí... a i hněvu. Jak s tím pracovat. Ráda bych více praktikovala, co jsem se dočetla, ačkoli mi to zatím někdy nejde a využívat i efektivní komunikaci.

V rozepsaných článcích mám delší dobu rozepsanou výzvu ohledně mobilu a sociálních sítích, ale nějak jsem to nechala ležet .. Zatím 😂 nečekala  jsem, že opět napíšu nějaký takovýto článek.

Mějme se, mějte se! 🤗♥️