Mít dost, ale ne přemoc... Radost míti z maličkostí a ne chtít více, když máš dost!

Večerní letní vánek proniká oknem do teplé místnosti a nadzvedává záclonu s oznámením své přítomnosti. Vítané přítomnosti. Větřík, jenž šimrá rozehřátou obnaženou kůži a rozechvívá pavučiny v rozích polorozpadlé budovy. Kolik příjemného je vlastně na tom našem zvláštním světě? Tolik příjemného, co stejně jednou pomine, ale v naších duších bude ještě doznívat? Lidstvo v dnešní době je poněkud konzumní, poněkud rozmazlené a někteří ani netuší, jaké to je mezi pavučinami v rozích polorozpadlé budovy. Jsme poněkud hýčkaní příjemnostmi tohoto světa. Příjemnosti, které ačkoli pominou, nás rozmazlují po těle i na duší. Umí si Ti, kteří mají mnohé, něco odříct? Nebo hltají plnými doušky to, co jim je dáno i nedáno? Sex, přejídání, gemblerství, drogy, láska, cigarety, alkohol, peníze, ... Cítíte tu chuť toho? Cítíte to pnutí? Hnutí? Hloupnutí? Tu rozkoš, která se Vám rozlévá po těle? Co je vlastně dobré a co naopak je v tomto světě zlé?  Ach, jaký hnus mnou někdy protéká při pomyšlení, co všechno potřebujeme a nemusíme mít. Potřebujeme jen proto, že je tu jakýsi pud, touha. Touha po rozkoši, vášni, adrenalinu, po tom příjemném. Všichni jsme přeci jen lidé a jsme otroky toho všeho. Můžeme vlastně za to? Každý máme nějaké své potřeby a pokud bychom většinu z nich neuspokojili, a to třeba už v dětství, strádáme. Byli by z nás pouzí psychopati. Ačkoli člověk jsem, hnusí se mi ta představa, že jsme otroky toho všeho. Lidi, co se přejídají, lidé, co kouří, lidé, co jsou závislí na sexu (a tím nemyslím pouhé milování s partnerem), co moc pijí, bijí, ... Lidstvo v dnešní době je poněkud ... závislé. 

Spánek, jídlo, pití... věci, bez kterých by ten život pro velkou většinu nefungoval tak, jak má... Jsou to opravdu důležité věci. Potřebujeme je. Je to normální. Avšak... dnešní lidstvo je poněkud moc konzumní, poněkud rozmazlené a někteří ani netuší, jaké je to mezi pavučinami v rozích polorozpadlé budovy. Někteří toho chtějí příliš, někteří mají příliš a netuší, jak fajn by jim mohlo být i s málem. Jak by mohli být spokojení a vděčnější. Jeden chce to a druhý tamto. Každý chce něco. Někdo chce moc a někdo méně. Žádný chtíč a touhy, ale sny a přání mají kouzlo vesmíru. A ta se plní. Mé představy jsou poněkud přehnané a svým způsobem jsem blázen a snílek chodící po řece plné slz, ale moc dobře vím, jak málo někdy stačí ke štěstí. Jsem blázínek, co si kolikrát namlouvá věci, co nejsou pravda (ale kolikrát opravdu jsou) a hledá v drobném větší hřích, co urazit se dokáže, ačkoli není proč. Co vidí chybu v něčem, co činíš a nemusí to být tak a je to pouze v oné mysli. V oné mysli, co si říká, že dnešní lidé jsou moc konzumní ze všech směrů. Avšak naučila jsem se s tímhle vším žít sama v sobě. Nebo jsem to uměla již od samého počátku? A je to tak lepší. Některé toxické věci musí být uzamčené, aby nenakazili někoho dalšího, aby nevznikaly spory.

Přeci jen jsem jeden z těch konzumních lidí. Potřebuji jíst, pít, spát, dýchat... mám své chutě, sny a touhy, ale čeho je moc, toho je příliš. Žádné nacpávání podnětů. Leda lásky. Nikoli ubližování a bolesti (agrese a hněvu), nikoli nadbytečnosti a přebytečnosti. Jak toho krásného, tak ošklivého. 

A to jest nesmyslná slátanina smyslných slov blázna, skrz kterou jste se dočetli až na pustý konec. Nebo je to teprve začátek? Bořit se v tom budeme dál. Avšak náš svět je krásný. Život ačkoli oplývá složitostí, je též krásný... a má plno příjemností. Takových těch obyčejných a přesto úžasných. Třeba ten večerní letní vánek, co proniká oknem do teplé místnosti a nadzvedává záclonu s oznámením své přítomnosti. Vítané přítomnosti. Větřík, jenž šimrá rozehřátou obnaženou kůži a rozechvívá pavučiny v rozích polorozpadlé budovy... a někteří netuší jaké je mezi těmito pavučinami žít. 

Miluji tento svět i svůj život. Jsem ráda za to, že jsem skromná, že mám kde bydlet a co jíst a pít, že tu nejsem zcela sama, avšak díky i za to, že nebydlím ve vile a nemám miliardy ... a vím, co vím. 

Děkuji a přeji mnoho drobného příjemného!
SIMIX