Cítím tlukot svého srdce a slzy, co chtějí jít ven

😥

Není mi nějak dobře. A tím myslím psychyicky. Prožívám stav, který už znám. Dřív jsem si myslela, že to jsou deprese, protože nešlo o pouhou špatnou náladu na jeden den nebo pár hodin kvůli něčemu, ale na pocity a stav, který trval déle jak tři dny. Nechuť k mnoha činnostem, úzkost (tlak na hrudi případný tlukot srdce), hromadění slz v očích, pocit stísněnosti. Jsem přešlá, snadno vykolejitelná. Štvou mě věci, které nemusí. Je mi smutno. Nikdo mi nic neudělal, všichni jsou na mě hodný, nic závažného se neděje, ale je mi hrozně a přijdu si na to sama. A když se mě zeptají, jak se mám, nebo co mi je, nejsem schopna to vyjádřit. Padá na mě únava. Jsem ve stresu v nové brigádě, protože mi toho bylo řečeno strašně málo a byla jsem opět hozena do moře.. Jako malá rybička mezi žraloky. Jako v bývalých brigádach, kde jsem si časem dokázala udělat ze žraloků malé rybky. I tady to dokážu, vím to. Líbí se mi tu. Lidi jsou fajn. A zvládám to. Žádný velký problém nenastal. Ale málo toho vím a mám víc štěstí, než znalostí v této brigádě a taky stres. 

Když někdo říkal, že má deprese, říkala jsem, že to nejsou deprese, ale jenom špatná nálada, i tomu svému jsem přestala říkat deprese a pak to na nějakou dobu vymizelo. Ale teď mám pocit, že je to zpátky a příznaky docela i depresím odpovídají. Samozřejmě může jít i jen o něco dočasnějšího, co nepotřebuje nějaké šetření a léky. Chce to možná jen pozitivní myšlení, dobrou partu a prostředí, ve kterém mi bude zase fajn. Tím nechci říct, že bych byla někde, kde by mi bylo fajn, ale možná potřebuji něco trochu jiného. A vlastně, když tak nad tím přemýšlím, chyba je jen a jenom ve mně. Ale nějak si sama nezvládám pomoci. Jako když jsem byla mladší. To jsem bývalá pozitivnější. Co se týče motivace a pozitivního myšlení pro ostatní, to rozdat dokážu, ale pro sebe samu toho už tolik nemám. 

Wikipedie říká:

Deprese je závažná, dlouhotrvající porucha psychiky projevující se snížením až vymizením schopnosti prožívat potěšení, pokleslými náladami jedince a patologickým smutkem. Označení “deprese“ pochází z latinského depressio (doslova „stlačení, potlačení“). Dotyčný pociťuje často zmar a beznaděj, nedostatek motivace, neschopnost cítit potěšení (ahedonie), úzkost a osamocenost, pocity bezcennosti nebo viny, také je někdy zvýšená agrese, vyskytuje se malá sebedůvěra, únava, zhoršená pozornost a chybí soustředění. Jedná se o závažný, dokonce někdy i život ohrožující stav. Reakce postiženého jedince na tento duševní stav je různá. Dotyčný může být podrážděný, agresivní a zlomyslný, nebo naopak unavený, tichý a klidný. Většinou mizí radostné reakce na pozitivní podněty a jedinec se může okolí jevit jako cynik. Deprese se léčí antidepresivy, často v kombinaci s psychoterapií.

Ještě před víc jak týdnem jsem se těšila. Těšila jsem se do Chorvatska, do kterého dnes jedu, na kolej a do školy... A teď, když nastal den  odjezdu do Chorvatska, jsem přešlá. Máme mít prý chladné a deštivé počasí. To mi moc nepomůže. A ještě se moc nevyspím... Přijedu z brigády, kde jsem na všechno sama i nanto, co ještě neumím a neznám a hned se můžu chystat nanodjezd do Chorvatska... Po cestě nikdy nespím... 

A myslím, že to nejhůř odnáší teď můj přítel. Ty moje nálady, kdy neví, co mi je a myslí si, že za to může on. Jsou drobnosti, co mě štvou, ale drobnosti, které ani nemusí a možná to pramení jen z té nálady, kterou mívám. Takže vlastně není žádný logický důvod. O holkách se říká, že jsou náladové a hlavně, když to dostanou. Naladoví jsou i kluci, i když je pravdou, že holky mají ty hormony asi víc pobouřené. Osobně, pokud nemám zrovna menstruační bolesti, mívám náladu takovou jako ve dny, kdy své dívčí dny nemám. A upřímně mě štve, když kluci svádí holčičí náladu na to. V té mé náladě bude něco jiného, řekla bych.

A pak... Že holky prý neřeknou klukům, co jim je... Nejsem schopna ty pocity vyjádřit. Je mi úzko, smutno, štvou mě drobnosti... Není nějaký důvod, který většina kluků hledá pod slzami a smutnou náladou holky. Jako jo, většinou bývá něco, z čeho to pramení. Nějaký důvod. Někdy to tak třeba ale nefunguje. Jako třeba teď u mě. Prostě na tom nejsem psychicky nejlépe teď a velký důvod to mít nemusí, nebo snad ano?
A jakmile se mě někdo na ten důvod zeptá my je mi ještě víc na nic. Nedokážu to vysvětlit.

Už se těším na kolej. To je teď asi jediná věc, na kterou se najednou těším. Nebudu trápit přítele svoji náladou, kterou nedovedu odůvodnit, a kterou odůvodnit chce, aby věděl, jak mi pomoci, ale ty otázky mi pak akorát lezou na nervy, když nedokážu odpovědět. A taky u něj nedokážu dělat věci, které běžně dělám ve volném čase, když je tam zrovna se mnou a tak se nudím nebo se mi nic nechce bez něj. Jako ne, že bych neměla co dělat, ale nemám chuť to dělat. Když jsem jinde, tak se vždy nějak zábavím. To neznám nudu, hlavně, když je škola a další povinnosti.

Upřímně, ne jednou jsem přemýšlela nad sebevraždou, ale popravdě bych nebyla schopna ji vykonat. Okolo mě je dost lidí a život je fajn, ale ty nálady Vas přímějí přemýšlet i o takových věcech, protože jste prostě zoufalí.

Věřím, že bude zase fajn, že to není tak hrozné, že je to něco jako deprese, ale ne nic závažného. Nejsem na tom nějak hrozně. Za pár dní mám narozeniny...

Přemýšlela jsem i nad takovou stupuditou jako je smrt v den narození.

Ale jo, cítím, že bude zase lépe, hlavu věšet nebudu.

Asi jsem jen blázen. A když mi někdo řekne, že mi šiblo/hráblo, ačkoli je to ze srandy... Někdy se tomu zasměju a řeknu, že jo, protože jsem prostě praštěná holka, co je skoro pro každou kravinu a jindy se pod tím pozastavím a říkám si, že bych mohla dopadnout jako mamka a že toto není vtipný, a fakt mě netěší, když mi někdo řekne, že mi šiblo!

Možná bych to uzavřela tím, že jsem jen citově labilní, ačkoli se mi to nelíbí, a když by mi to někdo řekl, taky by se mi to nelíbilo, ačkoli je na tom kus pravdy. Prosím, neříkejte mi to hlavně. Mívám i dny, kdy jsem v klidu a pozitivní a dokážu řešit věci s chladnou hlavou.

Mějte se krásně a nevěšte hlavy!

Simix