Světu vládne koronavirus 😷

Ahoj, zdravím, v této době a situaci! 😇

Ačkoli je toho plný internet a už je toho moc a ještě přibývá a je to už k vzteku, tak mě napadlo, že není zlé napsat, jak za těchto dob karantén a roušek prožívám tuto situaci já. Jako nějak nechci, aby řešili moji příbuzní a známí to, co tu budu psát. Možná ani nechci, aby to četli, ale sama ani ještě pořádně nevím, co tu zmíním a o čem se rozepíšu. Na druhou stranu bych byla ráda za reakce a názory od Kix (nejvěrnější čtenář, který mě vždy podpoří komentářem) a dalších blogerek a čtenářů, proto to budu psát sem.

Než začnu psát cokoli o koronaviru a co mě na jeho základě potkalo a také nepotkalo, napíši o svých stavech, který mám někdy od srpna a poslední dobou mi to přišlo horší. Možná jsem je měla i jindy, ale teď to bylo pravidelnější... 

Už někdy v září jsem tu psala článek o tom, jak si přijdu zoufalá a úzkostlivá. Vlastně nevím z čeho, nevím, co se dělo tak vážného, abych se tak cítila. (Dalo by se to definovat jako deprese?) V září jsem akorát začala chodit na novou brigádu a byla jsem tam hozená jak rybička do oceánu mezi žraloky, kdy mě ani pořádně nezaučili a nechali mě tam samotnou. A poraď si. (Měla jsem ale oporu v přítelovi a v kamarádkách etc. 💖)
Ale tak to bylo i před roky na jiné brigádě a byla jsem víc v pohodě a po nějaké době jsem byla v té práci i dobrá. 

Spolužačka se mě ptala, jestli ty stavy, které jsem teď mívala, nejsou třeba i ze stresu z posledního ročníku bakalářského studia, kdy se blíží státnice, odevzdání bakalářky a podobné věci. Jestli toho na mě není prostě jenom moc. Odpověděla jsem ji na to, že si to nemyslím, že v létě v srpnu jsem na školu jistě ještě nemyslela, ale možné to je. V srpnu to ale bylo ještě v pohodě, jen to bylo období, kdy jsem na přítelovi začala vidět chyby, nebo spíše zbytečné věci, které mi vadily, ale už v tu dobu jsem začala cítit, že něco není úplně v pořádku se mnou a ne s ním.
Šlo o věci, které by mohl dělat trochu jinak, zdravěji, ale že vlastně nedělá až nic tak zlého, že je to prostě stále moje zlatíčko, co mě má rádo.😆😊
Opravdu nevím, co ty stavy ve mě vyvolávalo či vyvolává, ale najednou přišel před nedávnou dobou okamžik, kdy jsem padala do zoufalství či hysterie. Jako bych ztratila sama sebe. Brečela jsem, byla dezorientovaná a nevěděla, co sama se sebou, co dělat a kam jít a cítila jsem, že potřebuji oporu a popostrčit k té pozitivnější stránce života. Občas to vyvolávaly nějaké drobnosti, někdy jsem nevěděla ani pořádně co. Třeba i když přítel napsal nebo řekl něco, co jsem si přebrala trochu jinak. 

Uvažovala jsem nad psychologem a povídala jsem si o tom se spolužačkou, která nad tím přemýšlela taky. To je ale několik měsíců zpět. Za poslední dva měsíce mi ho někteří blízcí a známí i doporučovali, když jsem jim vyprávěla o svých stavech, s tím, že se mi třeba odlehčí. Sama jsem tu pomoc chtěla vyhledat, ale nevěděla jsem, kam se obrátit. Nedokázala jsem se motivovat už sama pomocí pozitivních knih, kde byla určitá doporučení a kroky. Ani jsem je nedočetla. Chtěla jsem, aby bylo zase lépe a napsala jsem jedné z našich vyučujících na psychologii a svěřila jsem se ji v mailu. Ráda by se mnou konzultovala, ale nepřišlo ji to vhodné kvůli tomu, že je to moje vyučující a bude nejspíš i u státnic. I tak se ji občas svěřím, protože se samá ptá, a ona na základě toho jednu vyučující hodinu mluvila o látce, která se týká psychohygieny, uvolnění, psychických stavů aj. a na začátek hodiny přidala i relaxační cvičení. Když mě jedna spolužačka viděla brečet a povídat si s jinou, že potřebuji asi psychologa, doporučila mi svého kamaráda.

Namlouvala jsem si věci, co nejsou pravda. Třeba to, že mě přítel nemá už rád, a že na mě sere, když mi nějakou dobu neodpovídá, že radši hraje LOLko, že se se mnou už tolik nemazlí apod. Nebyla to vůbec pravda, většinou dělal, co jsem chtěla a měl v tom sám chudák zmatek, protože jsem sama nevěděla, co je pro mě vhodné a nějaké názory jsem měnila. Například, když ráno vstává brzy do práce, že pak nemohu usnout, jak se pak ke mě ještě tulí a vstane až později, protože procitnu a pak se mi těžko opět usíná. Když teda toto omezil, abych mohla spát a začal vstávat hned, zase mi začalo chybět to mazlení předtím, než odešel a myslela jsem si, že už mě nemá tak rád, přišlo mi to chladné, přitom to  tak dělal kvůli mně. Prodiskutovali jsme to. O věcech diskutujeme a hledáme vhodná řešení, což by ve vztahu mělo být, aby ten vztah vydržel. Vrátili jsme se k tomu, že nevstane hned a už mi to nevadí. Mám ráda jeho přítomnost a já pak i s dobrým pocitem, že mě má pořád rád a jsme OK v pohodě zase usnu. 

Jiný den jsem měla jakýsi záchvat. Byl čas oběda, ale já s vedoucí mé bakalářské práce šla řešit bakalářku. Bylo to pro mě docela stresující a zmatené. Také jsem měla hlad. Když jsme konzultaci skončily a vyšla jsem ven, pršelo a sněžilo. Přitom ráno bylo hezky a já ani nevěděla, kam jít na oběd, protože už byla víc jak jedna hodina a později jsme měli mít další předmět. Spolužačky byly pryč. Nikde nikdo, koho bych znala. Nějak jsem začala panikařit a chodit sem a tam. Do školy, ven k MHD a zase zpátky a u toho jsem brečela a zmatkovala. Nevěděla jsem, co sama se sebou a kam jít. Žádnou motivaci jít obědvat jsem neměla. Cítila jsem, že někoho potřebuji, byl to zbytečný stav, ale nedokázala jsem se sama uklidnit ani hlubokým dýcháním. Psala jsem přítelovi, protože jsem doufala, že mě nějak podpoří, pomůže, ačkoli jsem nevěděla jak. To, co mi odepisoval mě moc neuklidnilo. Zmínil jen mé spolužačky, tak jsem v tom stavu sebrala sílu, abych jedné, které jsem schopna říct cokoli, protože se mnou většinou sdílí názor, zavolala. Byla v knihovně a mluvila tiše a klidně a to mě mírně zklidnilo. Ten její hlas, ačkoli jsem stále brečela. Řekla, ať za ní jdu, že mi jde naproti. Objala mě, vyslechla, co se mi stalo. Šla se mnou, abych si koupila něco k obědu. Sešly jsme se s další spolužačkou a šla jsem si udělat radost do papírnictví, což mi poradil klučina, kterého mi doporučila ta jedna spolužačka jako psychologa, či jakéhosi terapeuta. Dělat si radost a kupovat si věci ve své oblíbené barvě. Koupila jsem si zápisník a začala tam denně psát několik pozitivních věcí, ve kterých jsem měla za ten den úspěch nebo co mi udělaly radost. Také jeho doporučení, říkat si to před spaním, ale já si to začala psát. I ty špatné stavy, abych si třeba zpětně uvědomila, co to vyvolalo a vyvarovala jsem se tomu. Když jsem odcházela ze sezení s tímto klukem, byla jsem po zbytek dne nabitá pozitivní energií. Byla jsem u něj 2x, dal mi určitá doporučení jak postupovat k lepšímu stavu, ale zbytek je na mě. Podle toho, co jsem mu říkala jsem prý silná holka, ačkoli si tak někdy nepřijdu. Že nepotřebuji psychologa a už vůbec ne psychiatra, že jsem jen psychicky oslabená a potřebuji se dobít, jinak pak snáz padám do těchto stavů. Něco takového říkal. 

A takovéhle podobné stavy zoufalství jsem poslední dobou měla. Týká se to hlavně přelomu února a března. A když jsem už myslela, že to bude lepší, začal mě stresovat koronavirus.

Články o koronaviru jsem postřehla ještě v době, kdy byl teprve v Číně. Je to pár měsíců zpět. Měla jsem v tu dobu nový mobil a umožňoval mi číst články jednoduchým přetažením doleva. Někteří to asi znáte a máte tak dlouho, ale já měla předtím mobil, který to neumožňoval, nebo o tom alespoň nevím. V tu dobu mě to zasáhlo a rozbrečela mě i videa toho, jak to u nich vypadá. Ačkoli to nebylo u nás. Soucítila jsem s nimi. Očividně jsem dost citlivá. A pak jsem to přestala tolik řešit. Postupně se to rozšiřovalo a začali to řešit všichni ostatní. Stejně jako samotný virus se šířily médii i informace o něm. Brala jsem to nějak normálně. Říkala jsem si, je tu něco nebezpečného, co zasahuje pomalu do mnoha životů a štvalo mě, když si z toho dělal někdo srandu, ale také jsem sdílela názor, že vykupovat obchody, aby jiní pak neměli co koupit, je přehnané. Lidi však měli strach a chtěli být připravení. Šla jsem nějakou tou zlatou střední cestou. Jakýsi názor mezi těmito dvěma názory či postoji. Je jedno, jak to nazveme. Můj přítel a jeho kamarádi v tu dobu, kdy to u nás ještě nebylo, z toho měli srandu. Bylo mi to nepříjemné. Srandu si z toho dělali i jiní, snažili se to nebrat vážně a nehroutit se z toho, jako lidi, kteří patří do druhé skupiny extrému. Přítel mamky mi jednou říkal, že strach se projevuje dvěma způsoby. Někdo brečí a někdo se směje. Ale i když si dělá někdo z něčeho srandu, má obavy, jen si to nechce tolik připouštět. Samozřejmě taky podle toho o co jde. Je to prý jakýsi obranný mechanismus. Na základě motivace a sezení s klučinou (říkejme mu třeba terapeut nebo skoro psycholog), který mi pomáhal s mými psychickými stavy jsem si i já z koronaviru začala dělat trochu srandu. Radil mi se smát, smát se mnoha věcem, být nad věcí a pozitivní. Situace se vyvíjela dál, koronavirus se rozšiřoval a máme už i několik set případů u nás v České republice. Denně je t o skoro 100 případů. Máme uzavřené školy, restaurace a plno dalších míst. Měli bychom nosit roušky, nechodit moc mezi lidi, mýt si ruce a dodržovat další jiná opatření. Najednou se u mě střídaly okamžiky, kdy jsem si z toho dělala trochu srandu a chvílemi chytala paniku, ale také zoufalství z jiných okolností, které s touto situací souvisí.

Zavřely se školy a najednou jsem ztratila smysl svých dnů. Nic mě nebavilo a nic se mi nechtělo. Vlastně i teď. Ani věci, na které jsem dřív chtěla mít víc času, abych se jim mohla věnovat. To, že plno lidí najednou nesmí chodit do práce a do školy vedlo k tomu, že mají víc času sami na sebe. Ačkoli my za měsíc měli mít státnice. Zpomalil se uspěchaný život, lidi začali víc chodit do přírody. Teď se nesmí chodit tolik po ulicích a náměstí a tak se začali lidé setkávat místo toho docela dost v přírodě. Všichni musí mít už roušky. Někteří lidé teď mohou i víc přemýšlet a dělat věci, které doteď odkládali. Mnoho z nich teď pomáhá, šijí roušky a starají se o jiné. Přijdu si trochu sobecky, že já ne, ale myslím, že nějak musím nejdřív najít zase cestu sama k sobě a být v klidu, abych mohla opět pomáhat druhým. Dřív, když na tom nebyla psychicky dobře mamka, jsem ji motivovala a podporovala. Dnes je na tom mnohem lépe a po telefonu teď podporuje a povzbuzuje zase ona mě, také kamarádka a další. Měla bych nějak dělat věci, co prospějí mému já, abych neměla ty stavy, o kterých jsem psala výš. Hlavně v této situaci je vhodné být v klidu. Částečně to dělám, ale poslední dobou jsem spíš měla problém s tím usoudit, kde je pro mě lepší v této situaci být. Chtěla jsem být s přítelem, ale začalo mě děsit, že jeho spolubydlící kašle a on chodí stále do práce a je v kontaktu s některými lidmi. Říkala jsem si, že bude teda lepší být na koleji, ale tam mi bylo nehorázný smutno a nedávala jsem to tam sama. Dřív mi samota vyhovovala, ale teď jak mě nic nebavilo mě samota ubíjela. Přítel asi netušil, jak hrozně mi je, když jsem mu napsala, že mám záchvat, že jsem mu nebyla schopna v jednu chvíli ani odpovídat a zareagoval tak, že se na mě v tu chvíli vykašlal a neodepisoval on mě. Asi si nelámal hlavu tím, že bych si byla schopna ublížit. Možná mě v těchto dobách samoty na chvíli odreagovalo, že jsem poslouchala písničky. Některé jsem si zazpívala a na nějaké si zatancovala, ale to bylo vše. Cítila jsem se opět zoufalá. Padala jsem zase do těch stavů. Je pravdou, že přijela spolubydlící, která se tam nedávno ubytovala, ale dělá na brigádě v nemocnici mezi nemocnými a také jsem si na ni ještě  moc nezvykla. Je moc hodná, ale z jejího vyprávění není také úplně v pořádku. A taky nemám ráda její uřvaný budík, na který se neprobere, protože kvůli medikaci má silný spánek. Ono hodně lidí poodjíždělo domů, jak teď není škola. Cestu domů na Vysočinu jsem riskovat úplně nechtěla, ačkoli bych se tam měla v dohledné době objednat k doktorovi, ale ani nevím, jestli by to bylo možné, na základě toho, co všechno stát vyhlásil. Nerada bych přenesla něco i na své prarodiče, protože přece jenom to starší lidé odnáší hůř. Jsme v tom všichni, všichni jsme zoufalí, ačkoli někteří to berou asi víc v pohodě a já si přijdu, že se chovám teď docela sobecky. Na Vysočině jsme byli akorát na skok minulý týden s přítelem, abych si tam vyzvedla na poště dopis a vyřešila něco s babičkou ohledně toho dopisu. Taky navštívit mamku. 

Začala jsem si fakt důkladně mýt ruce. 😂✋
Vzhledem k situaci jsem si koupila před víc jak týdnem vitamín C a třezalku na uklidnění, kterou mi doporučila mamka. Jako malá jsem ji brala, ale trochu v jiné podobě. Od babičky jsem dostala na imunitu i hlívu ústřičnou a na uklidnění hořčík. Cítím se zatím zdravě, takže asi dobrý. 😁 

Byla jsem zoufalá, přítel byl zoufalý. Ne jen z koronaviru, ale i z toho, že nevím, kde chci být. Že tvrdím, že u něj být nechci, ale samota mi aktuálně vadí. Tak se ten můj pobyt nějak tak mění. Jeden nebo dva dny jsem na koleji, pak u přítele, jinak karanténu dodržuji. Byli jsme se akorát tento týden projít. Jednou jsem byla i sama. Moc mě toho teď nebaví. Jsem z toho stále trochu zoufalá. Doufám, že se nějak brzy vzchopím a už to tak vydrží, že se celá situace srovná. Strašně mě stresuje jak přítel sleduje pořád videa o koronaviru a něco o tom čte. Informovanost je dobrá, ale co je moc, to je příliš. 😅 Na druhou stranu mi ta situace přijde dobrodružná. Roušky a tak. Jako mladší/menší jsem chtěla dobrodružný život. Ta situace má svá pro i proti. 

Lidi jsou podle mě docela v pohodě, ačkoli to v jistých chvílích vypadá, že panikaří, ale když se podívám ven na ulici, jsou tam. Děti jezdí na koloběžkách, skatech, maminky jezdí s kočárky, i důchodce vidím a lidi, co venčí psy, lidi na kole. A ne každý má roušku. 

Babička ušila roušky a nějaké mi poslala poštou, tak jen čekám, až přijdou a půjdu si je vyzvednout. Dala jsem ji adresu na kolej, protože jsem myslela, že budu tam, ale aktuálně píši tento článek od přítele. Už se na ní ale docela těším. Jakože na tu roušku. Dřív by si člověk přišel šíleně s rouškou, teď si přijde šíleně bez ní. 

Odstartoval koronavirus a s ním krásné a slunečné počasí. 😄 

Naše vyučující nám od nového týdne začaly posílat úkoly. Na jednu stranu to není špatné, studovat takhle z 'domova'. Termíny odevzdávání bakalářek a státnic se budou asi posouvat. 

A jak to prožíváte Vy? Jste zdraví? Jak je na tom Vaše okolí a co celé dny děláte? 

Držte se!