Od té doby, co začala karanténa až po dnešní den!

Zdravím Vás, moji milí čtenáři,

nevím, zda jste sem někdo za poslední dobu zavítal, ačkoli tu nebylo nic aktuálního. 

V tomto článku Vám chci dát o sobě něco vědět, připomenout se, ozvat se... 
Už je to docela dávno, kdy jsem psala naposledy a od té doby jsem si už několikrát říkala, že nějaký článek přidám, ale tak víte co. Nebyla chuť, nálada. Pokaždé, když jsem si řekla, teď bych mohla, nechtělo se mi. Na takové ty klidné domácí činnosti, které jsem dřív milovala, mě přešla chuť. Mezi tyto činnosti patří například psaní na blog, psaní do deníku, četba, psaní básní, hra na kytaru, cvičení apod. Bylo to vystřídáno trávením času s přítelem, prací, úklidem či výlety a návštěvami apod.

Naposledy jsem psala někdy na počátku karantény, kdy byl koronavirus velice častým a obávaným tématem. Takže nějaký březen a duben. A od té doby se toho mnoho stalo. 

V článku, který jsem psala v březnu na počátku karantény, jsem zmiňovala, že nezvládám být sama na koleji (byla tam akorát nová spolubydlící) a zároveň, že mi nepřišlo vhodné být u přítele na bytě (jeho bratr mě tam neviděl moc rád, měli jsme s ním napjatý vztah a v pokoji jejich spolubydlící někdo kašlal, což mě nelákalo). A jet k rodině? Nechtělo se mi riskovat dlouhou cestu a oni s tím neměli velký problém. Už tak jsem tam jezdila jednou za čas. 

Přeci jen jsem trávila více času u přítele, než na koleji. Byla jsem s ním pokaždé, když nebyl zrovna v práci, protože jako jeden z mála má práci, do které se chodilo i za dob karantény. Chodili jsme se procházet do lesa apod. 

A právě přichází řada na novinky!

Už dřív se přítel díval po nějakých bytech, kde bychom spolu mohli bydlet. Já na to moc nespěchala, ale situace, ve které jsme se ocitli nás oba vybídla k tomu, abychom napsali e-mail se žádostí o jeden byt. Ujala jsem se toho a pak už to šlo rychle. Kontaktoval nás realitní makléř. Žena. (Ale když napíšeme slovo makléřka, podtrhne se to jako chybné slovo). Domluvila si s námi prohlídku bytu. Došli jsme tam pěšky, protože to bylo nedaleko bytu, kde byl přítel doposud. A prohlídka probíhala v rouškách. Prostě hustý, hledat byt, když je karanténa. 😁Před námi byli jiní zájemci a upřímně jsme si mysleli, že nám to vyfouknou před nosem, ale byt odmítli, protože paní zájemkyně přišla o práci. Byli jsme tam po Velikonocích (duben) a myslela jsem, že bychom na ten byt mohli jít až začátkem následujícího měsíce, tedy v květnu. Přítel ale nemeškal, nechtěl přijít o pěknou nabídku a chtěl byt vzít už od půlky měsíce. To bylo pár dní na to. Přesto pak koukal na internetu i na jiné byty. Prý jen tak. Takže následovalo vystěhování z jeho bývalého bytu na náš nový společný. S jeho vystěhováním nám pomáhal jeho taťka a následující den pomohl přítel vystěhovat mě z koleje. Byly to dlouhé a vyčerpávající dny. Po přistěhování nám přítelova maminka pomohla nakoupit různé čistící pomůcky a prostředky a následoval i úklid a vybalování, což jsme dělali pak už sami. Už tu spolu vegetíme, soupeříme a spolupracujeme víc jak čtvrt roku! Svým členům rodiny jsem to sdělila postupně s nějakým časovým odstupem. Myslela jsem, že by se to některým členům mé rodiny nemuselo líbit, že jsme do toho takhle praštili. Přišlo mi, že z dobrých úmyslů zatím nechtějí, abych utrácela za byt, také abych se věnovala především škole. Nakonec byli docela i rádi.

Což je další věc.

Státnice.

Nějaký ten den jsem si užívala toho, že jsme v novém bytečku a začala jsem se učit na státnice. Vlastně celý květen jsem si nechala na učení. Nemeškala jsem a začala jsem se učit s měsíčním předstihem, protože vím, že mi učení trvá delší dobu. První týden možná první dva týdny jsem se učila fakt celý dny v kuse. Hezky jsem si to rozdělila. Šlo to docela fajn. Jakým způsobem jsem studovala /se učila/? Přečetla jsem si otázku, následně jsem četla otázku se zvýrazňováním, poté přečetla po zvýraznění a pak si to zkusila 2x přeříkat. Případně si udělat i poznámky na papír a ty si následně také přeříkat. Takhle jsem se za den stihla naučit asi tak tři otázky. Po týdnu však přišly chvíle pláče. Vím i o jiných lidech, kteří se učí podobným způsobem. Měla jsem pocit, že se to naučit nestihnu. Stejný pocit, jako při učení na maturitní zkoušku. Ale jen z počátku. Učení na maturitu pak byla spíše opalovačka na zahradě s tím, že jsem si otázky přečetla, zvýraznila, přečetla, přeříkala a tečka. Trošku kratší proces než při učení na státnice, ale velice podobný. Ale víc v klidu. 

Moje učení se po dvou týdnech změnilo na více pláče a méně učení. A pak byly chvilky, kdy jsem s přítelem hrála hry na PC. Samozřejmě jsem se i učila. Nejsem jedna z těch lidí, co nějak prokrastinují. Přeci jen, mě studium i bavilo. Nejhorší na tom bylo, že přítel měl zrovna dva týdny dovolenou. Naplánoval ji na toto období, protože jsme spolu chtěli jet do Amsterdamu a mluvili jsme o tom už tak půl roku dopředu. Kvůli koronaviru se mi však posunuly státnice a navíc cestování se dost omezilo. Měl týden plánované dovolené a hned další týden nucené dovolené. Dřepěl proto doma a sledoval jak brečím, jak je mi hrozně, jak se učím. Hrála jsem s ním nějaké ty PC hry, chodili jsme se občas projít, sem tam jsme jeli i za jeho příbuznými. Bylo to pro mě velice těžké období a kvůli mým projevům chování, to bylo těžké i pro něj. Chodila jsem se učit i do lesa. Příroda mě uklidňovala a neměla jsem nutkání brečet, jako když sem byla na bytě a viděla, jak přítel musí dřepět nevesele doma. O to víc moje nálada byla horší. Musela jsem se učit, když měl zrovna dovolenou a nemohli jsme nic většího podniknout. 

Upřímně jsem se nestihla naučit všechny otázky z psychologie a nějak jsem je proletěla. 

Když přišel den mých státnic, což bylo 9. června, byla jsem nervózní víc z toho, kam mám dát květiny pro komisi, než ze samotných zkoušek a obhajoby. V naší skupině jsme byly tři z naší třídy a tři dálkařky. Dvě dálkařky byly dokonce těhotné. Prvně jsme obhájily své bakalářky. Trošku nervózní jsem byla. Měli nějaké dotazy a pár věcí proti mým argumentům a poznatkům. Za dvě jsem to obhájila pouze s menší nervozitou. Při další části ze mě odpadla nervozita úplně. Při přípravě jsem byla v klidu a při zkoušení jsem si vyprávěla a povídala si s komisařkami (vyučujícími), jako bych byla na kávě s kolegyněmi z práce. Bývala jsem při různém zkoušení vyklepaná, i za jiných okolností, ale v tomto okamžiku jsem byla v pohodě. Podobně tak u maturity před několika roky. Zvládla jsem to úplně na pohodu. Státnicovala jsem z psychologie, pedagogiky a speciální pedagogiky. Měla jsem samé jedničky. Ačkoli jsem u otázky ze speciální pedagogiky hovořila trochu o něčem jiném. Vytáhla jsem si mentální retardaci a rozpovídala jsem se pak hodně o autismu. To prý přímo slyšet nechtěla. Ale zkrátka jsem odstátnicovala v klidu a s vyznamenáním. Jak se říká. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Při učení nervy, pláč... Ne, že bych se bála, že to nedám, ale chtěla jsem se stihnout naučit vše a zároveň mě štvalo, že se musím učit, když má přítel volno. 

Možná jste slyšeli o tom, že když jste permanentně ve stresu, v hlavě negativní myšlenky, tak se to stane poněkud chronické. Těžko se z toho pak dostává. Já pak kňourala i po státnicích a nesla jsem všechno těžce. Říkala jsem si, jestli jsem vůbec připravená pracovat. Chtěla jsem si toto léto odpočinout a užít. Zvlášť takhle po dostudování. Hned po státnicích jsem však začala psát emaily se žádostí o pracovní místo v MŠ ve městě, kde máme s přítelem ten byt a chodila jsem na pohovory. Abych našla včas nějaké pracovní místo. Povinnosti střídaly povinnosti. Dělala jsem vše pro budoucnost a nežila hezkými okamžiky. Lépe řečeno šlo o to, že jsem si ty věci chtěla zařídit včas, abych to pak nehonila na poslední chvíli. Přišlo mi, že zažívám méně zábavy a více povinností a stresu. Z mnoha školek mi napsali, že nemají místo. Byla jsem na jednom pohovoru a řekli mi, že se mi ozvou do večera. Neozvali. Řekla jsem si, že počkám ještě pár dnů a pro jistotu jsem pak napsala emaily dalším školkám. V den kdy jsem měla mít jiné dva pohovory mi volali z oné školky, že mě berou, jestli mám ještě zájem. Omluvila jsem se jim a řekla, že jsem čekala, že zavolají dřív, o dalších pohovorech a že se jim ten den ještě ozvu. Nebyli moc příjemní. Ani, když jsem se jim ten den večer ozvala, že půjdu jinam. Chápu. 

Na pohovoru, kde jsem ten den byla mě vzali hned, dali mi potřebné dokumenty, ukázali mi nějaké třídy, byli o něco sympatičtější. Řekli mi, co musím ještě zařídit a přinést. Ten den jsem šla ještě na jiný, kde mě chtěli původně jako stálou zaměstnankyni, ale domluvili jsme se na brigádu přes léto. Když jsem jim to odsouhlasila, nečekala jsem, že mě tam zprvu budou chtít každý den, kromě víkendů. Nastoupila jsem tam asi jen dva dny po pohovoru. Ještě jsem předtím začala dělat asistentku 30letému autistovi a některé víkendy dělám i v autiscentru s autisty. Navíc řeším nějaké zdravotní záležitosti. Bylo to na mě moc stresu a povinností, jak jsem psala a projevovalo se to na mém chování. Nebylo to to, co jsem očekávala. Volnější léto. Nějak se to nahrnulo, ale mohla jsem si za to z velké části sama. Byla jsem nepříjemná, plačtivá, urážlivá, žárlivá... Namlouvala jsem si i věci co nejsou pravda. Třeba, že mě přítel nemá už tolik rád. Zjistila jsem však, že to nebyla pravda. Jeho chování vyplývalo z mého chování. Bylo pro něj těžké, jak jsem se nějakou dobu chovala, jak jsem furt brečela a byla nepříjemná. Chápu to. Ale mě bylo hrozně. Choval se kvůli tomu ke mě trochu chladněji, přišel mi méně empatický a pozorný. Čekala jsem od něj podporu, lásku, vlídnost a o to víc jsem pak byla protivná. Myslela jsem si, že mě přestává milovat, ale byl to jen uzavřený kruh. Mých nálad na něj bylo už moc. Jednoho dne, když jsme se byli projít si vylil srdíčko, že to už nedává, že je to pro něj strašně těžké mě pořád tak vidět. Vrátit se domů z práce a vidět mě brečet. Řekl to způsobem, jako by nechápal, jak jsem se cítila já, ale je dobře, že to řekl. Vztah je o komunikaci a nebylo by asi dobré, kdyby to v sobě dusil a i mě to pomohlo. Od toho dne jsem se trochu víc vzchopila. Dokonce jsem napsala  do školky, kde jsem byla na té brigádě, zda bych nějaké dny v týdnu mohla mít volné. Bála jsem se, že celé léto bude v rytmu práce, a že si ani trochu neodpočinu, než nastoupím jako učitelka v jiné mateřské škole. Dopadlo to ale dobře a začali mi dávat na brigádě ve školce dva až tři dny volné. Ulevilo se mi a byl čas i na nějaké výlety. Byla jsem víc usměvavá, uvolněnější a i náš vztah s přítelem se zlepšil. 

Co se týče brigády ve školce, zprvu jsem tam byla s jinými učitelkami, později jsem se staršími dětmi byla i sama. Tři děti mi lezly na nervy takovým způsobem, že jsem si s nimi nevěděla rady a ačkoli neposlouchaly ani ostatní učitelky, měly k nim o něco větší respekt než ke mně. Ale měly mě rády a já je. Ať se jim řeklo cokoli, nic si z toho nebraly a jely si furt svou. Budily ostatní děti, když se spinkalo apod. Z toho důvodu jsem přistupovala k těmto dětem i způsobem, o kterém jsem si myslela, že ho nikdy nepoužiji. Doufám, že ve školce, kde budu pracovat, to půjde jinak. 

Také jsem řešila zdravotní pojištění, protože za srpen jsem nebyla již studentem, nebyla jsem na pracáku a ani zaměstnaná. Pracovní smlouva se podepisovala až ke konci srpna, ale pro jistotu jsem si pojištění za měsíc srpen sama zaplatila. Maminka mého přítele se mi to snažila vymluvit a radila mi, ať to zařídím nějak s úřadem, abych to platit nemusela, ale to bych musela do místa svého trvalého bydliště, kde jsem nebyla už rok. Přeci jenom to není úplně kousek. 

20. srpna ve čtvrtek jsme měli seminář ve školce, kde budu pracovat. Pořešilo se i nějaké papírování a od pondělí je přípravný týden. Tak už mi to začalo. Léto uteklo a já se oficiálně stávám paní učitelkou ve školce. Kolegyně na semináři vypadaly v pohodě a sympatické, tak snad vše půjde dobře. 

Ještě teď si rekapituluji léto a snažím se uklidnit tím, že jsem se někam podívala, že jsem si i

odpočinula a jen nepracovala, že jsem i někoho navštívila. Ještě předtím, než nastoupím do práce. Nevím, jak to přesně bude vypadat, nevím jak co bude. Tak pro jistotu jsem chtěla mít fajn léto. Nejsem z tohoto léta úplně nadšená, minulé letní prázdniny jsem si užila o něco víc, ale uklidňuji se tím, že jsem měla jakési prázdniny i na jaře, kdy se kvůli koronaviru nechodilo do školy a ani pořádně do práce. Když to ale shrnu, stihla jsem toho za léto docela dost. 

Byla jsem s přítelem v Chýnovské jeskyni, s kamarádem na vyhlídce na České Budějovice, na minigolfu na Hluboké nad Vltavou, koupat se, například na Halámkách na pískovnách, je tam moc hezky. Dále jsem byla s přítelem na Schwarzenberské hrobce, viděla jsem se bývalou spolubydlící, po roce s kamarádkou v Praze, taky jsem si nakonec udělal čas na spolužačku ze střední a cestu k nim jsme spojili s doktorem a návštěvou městečka, kde jsem několik let bydlela. Také jsme si s přítelem udělali večerní výlet po Krumlově. Přijel se podívat můj taťka na náš byt. Taky jsme byli párkrát u přítelovy mamky, jindy u jeho taťky. Jsou blíž než moje rodina, takže je vídáme častěji. A poslední pěkný výlet byl na Vyhlídku Máj. Tyto výlety se konaly jednou až dvakrát do týdne, jinak to byly pracovní dny. Ale i tak docela pěkné. 

Přeci jen nemám úplně svědomí čisté, protože nevlastní děda myslel, že přijedeme a ještě jsem se tam neukázala. Na druhou stranu, kdy jsem s ním telefonovala, mluvil, jako by chtěl, abychom přijeli v den, kdy si prostě pískne bez ohledu na to, že nebudeme mít volno. Teď bude jistě naštvaný. Umí být hodně protivný a poštvat proti sobě celou rodinu. 
Taky jsem za poslední dobu neviděla ani moc své prarodiče, pobývají teď na chalupě. Hlavně ať jim zdravíčko přeje. 

Tímto jsem zrekapitulovala svůj život za posledních pár, několik, ... měsíců. Článek je rozepsaný pomalu měsíc a přemýšlela jsem, zda sem něco napíšu asi tak čtvrt roku.

Doufám, že se máte, moji čtenáři, v rámci možností dobře.

Loučí se s Vámi na dobu neurčitou Simix!