...

Je mi smutno. 
Je mi smutno z několika důvodů.
Je tu zase několik nejasností a nejistot. 
Je tu několik věcí, co mě mrzí. 

Byla tu již těžká období... těžká období různých druhů:

Rozpad mé primární rodiny a špatné psychické stavy mamky, kdy jsem viděla nadějnou budoucnost, jen jsem se těšila na to až bude lépe. A tak se stalo, i co se týče mamky. Bylo to těžké období, kdy jsem dokázala být pozitivní, ačkoli jsem sklouzla občas k okamžikům, kdy jsem jednala neoptimálně. V tomto období nám velice pomohli prarodiče, ačkoli to nějaké dva roky trvalo, než vyšlo najevo, že se něco děje. 

Zklamání.

Úzkosti, stres, deprese před závěrečnými zkouškami... u maturity i u státnic, avšak před těmi státnicemi to bylo horší a delší, protože to na mě padlo víc jak půl roku před zkouškami a hledala jsem už i někoho, kdo by mi s tím aspoň trochu pomohl. Nějakou odbornější pomoc - paní učitelka na psychologii a jeden mladý muž, který dělal ve volném čase terapeuta. Bylo to i období, kdy se u nás začal šířit Covid a nevyšla nám s přítelem dovolená a odsunuly se mi státnice i promoce. Ztrácela jsem rozum a nevěděla kudy kam. Bohužel ty mé stavy odnesl i můj přítel a bylo to období pláče i hádek, avšak i smiřování a opory. Ale bylo lépe a po státnicích ještě lépe, ačkoli jsem hledala práci a nebylo úplně hotovo. To (minulé) léto před nástupem do zaměstnání bylo hodně pracovní, chodila jsem na dvě brigády, takže jsem byla kvůli tomu i docela mrzutá. 

A aktuálně? 
Aktuálně jsem v nejistotě zda mi paní ředitelka prodlouží v práci smlouvu. Byla jsem se ptát, ale nedozvěděla jsem se nic, co by mi dalo jistotu. Byla jsem nervózní, když jsem se ji šla zeptat. A vlastně nic nevím. Neřekla mi, zda ano či nikoli. 

A ještě ten covid. Obávala jsem se ho zezačátku, kdy se teprve rozšiřoval, ačkoli to bylo zčásti něco dobrodružného... psala jsem o tom před rokem nějaké články. Vyhýbala jsem se lidem obloukem, jen přítelovi ne. Pak bylo období relativního klidu. Nějak mě příliš neovlivňovalo ani neštvalo, že jsou zavřené restaurace a mnohé obchody, roušku jsem nosila v MHD a na některých místech v práci, neměly jsme ji povinně po celé budově. Ale poslední dobou? Dostala jsem zase chuť knížky a ty se nedají teď pořádně koupit! Viděla jsem, že časopisy ano, ale knihy ne! A knihovny v provozu taky nejsou. Tak jsem si objednala dvě na www.reknihy.cz a spokojenost. Knihy levněji, i když z druhé ruky. Šetří přírodu a jako dárek mi daly i záložku. Asi se mi bude plnit moje pidiknihovnička na bytě, ale objednám si za takovýchto okolností asi zase nějakou. A oblečení... oblečení nenakupuji příliš často, jednou za půl roku asi, ale přišlo to na mě. Chtěla jsem kalhoty (džíny, rifle) a pořádně nevím ani velikost a objednej si kalhoty na internetu, když si je nemůžeš ani vyzkoušet! Měla jsem ale štěstí a objednala jsem si sice o trošku menší, ale chtěla jsem nějaké užší a pasují mi vlastně dobře. Ony se trošku roztáhnou. Tak aspoň něco. Naučila jsem se nakupovat na internetu a je to příjemné, když Vám čas od času přijde nějaký balíček. Pravidelně ne, to by byl chaos! Zachyběly mi i kavárny a cukrárny, ale to není nic závažného, bez čeho by se nedalo žít. Jak říkám, toto jsem nesla docela dobře. Nemám tak velkou potřebu a člověk aspoň něco ušetří, když teď furt někam nechodí. Hlavně ať se to už tolik nešíří!! Nějak jsem snášela i roušky či respirátory, ale posledních pár dní v práci, kdy jsme musely nosit respirátor po celém areálu, i uvnitř budovy pro mě byla zabíjárna. Třeba když jsem s dětmi ve školce cvičila, tančila, či říkala nějaké básničky či zpívala písničky. A upozorňovat děti v respirátoru na to, co je nebezpečné a co by neměly dělat? ...

A teď se zavírají i školky. Je to zvláštní pocit... V pátek, poslední den, co jsem v práci byla, jsme měly s dětmi karneval a taky poradu u paní ředitelky, na které jsem byla poprvé. Byla jsem ve stresu. Chtěla jsem se ji zeptat i na to prodlužování smlouvy. Taky jsme tam jedné holčičce naměřily 37,5 °. V průběhu karnevalu poplakávala a při obědě vypadala jak malá smrtka. Bledá s kruhy pod očima. Byl to pro mě perný den. Řešil se tam i covid a nějaké věci okolo něj, takže jsem už byla docela zoufalá. Já covid neměla. Teda pravděpodobně. Pokud ano, ani o tom nevím. Slyšela jsem, že byly takové případy. 
Doteď jsem tu situaci nějak brala, ale teď poslední týden či dva se cítím zoufale, jako mnoho dalších lidí. 

Co mě mrzí? Dnes jsem brečela... mrzí mě, že někteří blízcí neocení zájem, snahu o spojení, ačkoli není podle jejich představ. Jsou určité věci, kdy mám jakýsi blok a nedokážu ho prolomit, možná ze strachu. Ze strachu, že na mě budou křičet, něco vyžadovat ačkoli se mi to bude příčit a bude to mimo mé rozhodnutí, jako dřív. Radši to spojení udělám tou cestou, kterou zvládnu. Ale jsou lidi, kteří tuto cestu neberou a neocení a byly by radši, kdybych to udělala tou jejich. Taky bych to nemusela dělat vůbec. Ale to by bylo také špatně. 

Jinak to posledních pár měsíců bylo fajn, akorát jsem o tom nepsala články. V práci to bylo v pohodě, bavilo mě to, s přítelem pohoda. Ale člověk dostane kolikrát potřebu se vypsat až v okamžicích, kdy ho něco trápí a něco se děje. Někdo naopak. Každý jsme trochu jiný. 

Ale já byla poslední dva týdny zoufalá a dnes mi je smutno! 
Aspoň, že s přítelem nám to jde teď dobře. Ačkoli oba teď máme nejistoty v zaměstnání, avšak každý jiné.

A jak se cítíte a máte Vy?

Vaše SIMIX!