Pozitivní v negativním slova smyslu? 😷

Vítám Vás u nového článku! ❤

Už jsem to psala někdy minulý rok, ale o koronaviru jsem se dozvěděla ještě dřív, než byl v Evropě.
Děsila mě ta videa z Číny a nahnaly mi slzy do očí. Lidé v nich kolabovali a hledali lékařskou pomoc, šířila se tam panika. Když byl koronavirus už i v Evropě, štvalo mě, že si z toho přítel dělá srandu. Možná nevěřil tomu, že je to něco vážného, možná nevěřil tomu, že to přijde i k nám. Když se tomu tak stalo a ulice byly vylidněné, přišlo mi to jako něco dobrodružného a zvláštního. Šátek či rouška přes ústa a nos, procházky a rozhlížení se okolo, zda je někdo v blízkosti, abych se mu vyhnula. jako ve filmu. Přestala jsem informace o šíření a různých opatření tolik sledovat. Jaro 2020 se mi i přesto líbilo. Nemusela jsem chodit do školy, měla jsem volno a venku bylo krásné počasí. Ačkoli jsem měla strach z nákazy a nevěděla jsem, zda je pro mě lepší být na koleji či u přítele na bytě, kde bydleli i další lidé, bylo to docela hezké období. Opatření a pravidla, která byla stanovena mi nevadila. Dodržovala jsem je. Na přelomu jara a léta roku 2020 jsem se s přítelem sestěhovala na společný byt a také jsem se učila na státnice. Bylo to horší období, bez ohledu na ten virus. Šlo spíš o stres kvůli zakončení studia. Situace kolem koronaviru nebyla v tak hrozné fázi, aby se státnice nemohly uskutečnit a promoce v září se konaly v rouškách. Stále se nám dařilo tomuto viru vyhýbat. Už jsem si říkala, že jsme třeba odolní, imunní. V létě jsme nebyli sice kvůli Covidu-19 v zahraničí, ale i tak jsme se jezdili koupat v okolí a měla jsem brigádu ve školce. Od září jsem pak nastoupila do jiné jako paní učitelka, kde pracuji doteď. Začal rok 2021 a Covid-19 si nedal stále odchod z této planety! 🌍 Do ledna to v práci probíhalo tak, jakoby žádný koronavir nebyl, ačkoli jsem v únoru měla kašel. Do práce jsem chodila normálně.

Kolegyně i já jsme si podle stylu kašle byly jisté, že jde o zánět průdušek, nikoli o koronavirus. Už jsem zánět průdušek jednou před roky prodělala a bylo to totožné. Vím, že Covid-19 může mít podobné příznaky, ale to neznamená, že všechno musí být COVID! Vyléčila jsem to během týdne jitrocelovým sirupem, bylinkovými pastilkami a čajem na dýchací cesty. Nikdo, s kým jsem byla v kontaktu neonemocněl. Později sice začal smrkat a kašlat přítel a ačkoli jsem se zprvu bála, že by mohl být nakažený, slzely mu i oči a usoudili jsme, že je to alergie způsobená nástupem jara, stejně jako to měl minulý a předminulý rok. Na konci února jsme už museli pracovat v repsirátorech a březen? Březen jsem strávila celý doma, měla jsem homeoffice - článek o něm zde - a nějaké úterky jsme se sešli v práci na poradě, semináři či kvůli výzdobě. 📚📎 Přítel smrkal a kašlal dál - už dva měsíce, ale brali jsme to jako alergii, ačkoli jsme měla strach a prosila jsem ho, ať bere vitamíny, chrání se a omezuje kontakt s lidmi v práci. Ten chodil na rozdíl ode mě do práce.

A v dubnu? 
"Vítej covide v mém těle! Doufám, že mi tu neuděláš nepořádek." 😳
Je to snad apríl?

Celou dobu nic! Celý rok si k nám koronavirus nenašel cestičku. Ani k naším příbuzným a blízkým. Jen jeden kamarád, se kterým jsme nebyli v kontaktu a mluvili s ním pouze přes Discord 📞, když jsme hráli s přítelem na počítači nějaké hry, ho měl. Ačkoli ne u každého se může 100% vědět, zda ho má či nikoli. Někteří mohou být přenašeči, někteří nemusí mít příznaky. A když ano, každý to snáší jinak. Celý březen jsem byla dokonce doma až na nákupy a pár výletů, kdy jsme s přítelem nevystrčili paty z okresu a nebyli při nich s nikým v kontaktu dle stanovených opatření. Šlo o výlety do přírody a projížďky na elektrických koloběžkách.

A zrovna, když jsem po Velikonocích v dubnu měla nastoupit zase do práce... BUM! Jeden den na poradě (úterý), další den ráno můj první antigenní test v práci. Od Velikonoc jsem se cítila oslabeně a měla jsem rýmu. Měla jsem špatné tušení.

Testování?

Naše testování v práci probíhalo tak, že nám paní zástupkyně rozdala testy. Prvně štětečky a kapalinu ve, kterém se měl štěteček smočit. Štětečkem jsme si každá sama odebrala vzorek z nosu cca 2-3 cm hluboko. Šimralo to a donutilo mě to pšíkat. Když jsem si následně nasadila zpátky respirátor, teklo mi z nosu a přišla jsem si hloupě. Nechtělo se mi sundávat respirátor a začít smrkat, abych si někdo nezačal dělat srandu z toho, že jsem pozitivní. Stejně jsem se tomu nevyhnula. Když jsem nakapala tekutinu se svým vzorkem na tester (nebo jak tu věc, co Vám ukazuje výsledek, nazvat) hned se mi ukázala čárka dole, kde bylo písmeno T a řekla jsem si "ajaj", protože bylo řečeno, že negativní výsledek ukazuje jednu čárku u písmene C a nervózně jsem se rozhlížela a čekala, až mi k tomu někdo něco řekne. Jedna kolegyně se ozvala: "To máš v pohodě Simčo, máš tam jednu čárku." Ale já si tím nebyla tak jistá. O chvilku později tatáž řekla: "To je divné!" Měla jsem čárku u Té i Cé.
"Tak to jsi asi pozitivní," říkala něco v tomto smyslu paní zástupkyně.
"A co mám teď jako dělat?"
Jiná kolegyně si dělala srandu, ať si stoupnu a nesahám na tu židli, smála se. Vstala jsem a couvla a natáhla ruce, aby se každý, kdo tam byl držel dál. Někteří přítomný se smáli, někteří koukali vyjukaně. Mně do smíchu moc nebylo, protože jsem nevěděla, jak to bude dál. Obávala jsem se toho, co budu muset všechno vyřídit a jak. Snažila jsem se být nad věcí. Do té třídy si to namachrovaně vykračoval pak kuchař bez respirátoru a ještě ve dveřích ho zastavila zástupkyně, ať si nasadí respirátor, protože tu máme jednu pozitivní. Ano, mě no. 😏 Zopakovala jsem svou otázku, co mám dělat. Bylo mi řečeno, zavolat paní ředitelce a zeptat se ji. Ta mi řekla, ať neprodleně opustím budovu a zavolám doktorovi nebo na hygienu. Rychle jsem opustila školku a v duchu jsem si říkala, že jsme byli s přítelem domluvení, že mě ve dvanáct hodin vyzvedne autem a pojedeme k jeho babičce na oběd! "Ach ne, to budu muset MHDčkem, mezi lidi?" Ta představa mi přišla šílená a ani jsem nevěděla, jestli mám na to drobné, protože má létací karta/lítačka už nebyla platná a zatím jsem nekupovala novou kvůli tomu, že to zatím nebylo potřeba. Bylo mi do pláče. Ve společnosti se člověk ještě nějak drží, ale jakmile jsem vyšla, propadla jsem docela v zoufalství.  

Co teď? 🙏

Krátce po opuštění budovy mi volala paní ředitelka. Mluvila o tom, že neví, zda má zavřít školky a že by bylo fajn se nechat hned otestovat PCR testem v SynLabu, který se nachází hned u naší školky a ať zavolám jedné konkrétní kolegyni, aby mi dala na ně číslo. Sice se u nich musí prý platit, ale že aspoň budu vědět co nejdřív výsledek. Učinila jsem tak a vracela jsem se tedy zpátky. Když jsem získala na ně telefonní číslo, snažila jsem se jim několikrát dovolat, protože bez zavolání na testování prý neberou. Ani jsem nevěděla, kde to přesně je a chodila jsem zoufale sem a tam a říkala jsem si, že jestli mám Covid, není dobré pochodovat z místa na místo pro mě ani pro kolemjdoucí. Chodila jsem přesto sem a tam a psala jsem si i s přítelem, potřebovala jsem ho, ale nemohl pro mě přijet ani mi nijak pomoct, protože byl v práci a nemohl odtamtud hned odejít. V tu chvíli jsem se na něj osočila, že se na něj v těžké chvíli nedá spolehnout, a že kdybych byla těhotná a měla rodit a on byl bůhví kde, že s ním radši žádné dítě nemám. Teď mi to přijde humorný, když to píšu, ale přehnala jsem to. Pořešili jsme to a přenesli jsme se přes to. Prostě nemohl a někdy si člověk musí poradit sám, být schopný, i když je to těžké a nezhroutit se. On je jinak zlatíčko a ve všem možném mi pomáhá, když to jde. Vlastně mohu být ráda, že ho mám. Byla jsem ve stresu a člověk se pak chová kolikrát nerozumně. O chvilku později mi volala opět paní ředitelka a nasměrovala mě zase jinam. Byla jsem zmatená. Říkala najednou, ať jim tam nevolám, ať jdu domů, že se spojí z lékařkou od práce a dá mi vědět. V peněžence jsem našla naštěstí nějaké drobné a odjela jsem tím MHDčkem na byt, ačkoli mi to nepřišlo dobré, protože bych mohla někoho nakazit, ale co má člověk dělat, když jinak nemůže? Doma jsem už byla v klidu, udělala jsem si čaj a lehla si do postele. Nebylo mi špatně, udělala jsem to spíš jen tak preventivně a abych se uklidnila. Chvíli na to přijel přítel, který měl prý nervy a snažil se přijet co nejdřív a chvilku na to mi volala paní zástupkyně a dávaly mě s paní ředitelkou do systému k PCR testování. Potřebovaly ode mě jen nějaké údaje a hned na to jsem se mohla jet nechat otestovat a nemusela jsem tak test ani platit. Přítel mě tam odvezl, byl ochotný zjišťovat, co kde mám vyplnit a kam to odevzdat. Činil rychleji než já, já se to spíš snažila vypozorovat a čekat. Pár lidí tam už stálo a postupně si je volali k testování. Paní co vybírala papíry s údaji mi nepřišla dostatečně chráněná, když tam chodí potenciální nakažení, ale asi to tak stačí. Když jsem přišla na řadu jiná slečna/paní v bílém plášti, respirátoru, ale také v té průhledné ochraně mě zavolala k sobě do takové boudy, spíše takového kontejneru a řekla mi, ať se posadím. Byla milá a ptala se mě, zda jsem už na tomto testu byla. "Dnes jsem byla na antigenním testu a teď jdu na PSR," řekla jsem s pocitem, aby mě náhodou nenaočkovala nějakým jiným testem, než bylo třeba. Kývla, řekla ať zakloním hlavu a už mi strčila totožný štěteček, co jsem ten den použila při antigenním testu do pravé nosní dírky. Cítila jsem tlak a šimrání a ruce mi vystřelily pokrčené k hlavě do jakési křeče a vyjekla jsem. Přítel říkal, že to bylo slyšet. Paní/slečna mi jen řekla už tam budu a pak štěteček vytáhla (pokud se tomu říká nějak odborněji, tak pardon za mé vyjádření). Vstala jsem a odcházela, přičemž mi říkala něco ve smyslu, že se další den ozvou s výsledkem, ale já ji skoro ani nevnímala a trošku mi vytryskly slzy, jen co jsem došla k příteli. Ten se mě ptal, co mi řekli k tomu, kdy budou výsledky. Já si nebyla jistá, ale od kolegy přítele, který měl na testech také ten den přítelkyni, jsme tušili. 

Další den to bylo o čekání na výsledky.
Přišly odpoledne.
POZITIVNÍ.


















Jak jsem postupovala dál?
Tohoto zařizování a telefonování jsem se prvně bála. Zavolala jsem o výsledku paní ředitelce, následně doktorovi, což mi dalo trochu problém než jsem se rozhoupala, protože jsem byla zmatená, komu přesně volat. Doktora mám aktuálně v městě, kde jsem dočasně bydlela u babičky a dědy, byla jsem tam asi jen pětkrát a pokaždé tam vyšetřoval někdo jiný. Přesto jsem se dovolala a byla mi vystavena neschopenka a izolace. Řekli mi datum do kdy musím být doma, zeptali se mě na zaměstnance, kam poslat neschopenku, také jaké mám příznaky a kdyby se mi to zhoršilo ať volám záchranku. A kde budu trávit izolaci. Také to, že není nutné se na konci testovat, ale že bych měla být tři dny bezpříznaková, než vyrazím zase ven a kdybych měla příznaky, že se dá izolace/karanténa prodloužit. Krátce po dokončení hovoru mi volala hygiena. Volala mi milá a příjemná paní. Říkala a ptala se více měně na to samé, co jsem slyšela, když jsem volala doktorce. Navíc se akorát ptala na to, jestli netuším, odkud jsem se mohla nakazit a taky se zavedla řeč na mého přítele, se kterým bydlím. Překvapilo mě, že se mnou mluvila docela dlouho a snažila se mi vše vysvětlit. Příteli se následně ozvala hygiena také. Stanovili mu karanténu, akorát o den déle než mě. Následně začaly stresy jemu, když já už měla po největším vyřizování. Nemohl se dovolat ten den doktorovi a tak musel další den, pak se už ten týden nestihl testovat a musel až na začátku dalšího týdne. Obával se toho, že kdyby vyšel také pozitivní, musel by tedy být skoro o týden doma déle, zatímco já bych mohla už ven a do práce. Ačkoli teda nevím, zda než půjdu do práce, mám volat ještě doktorce, že už jsem dokončila stanovenou izolaci a jsem bez příznaků, nebo to končí automaticky a můžu nastoupit do práce... nevíte někdo, prosím? 😇

Přítel vyšel negativní, ale ani jeden jsme nevytáhli paty z bytu a nákupy nám vozila buďto přítelova mamka nebo dědeček. Na jeden týden jsme vyšly s dvěma nákupy. Kdybych měla někoho ze své rodiny blíže, určitě by nám také nákup zavezly. Rodině jsem o své pozitivitě... na COVID dala vědět ten den, co jsem dostala výsledky z PCR.

Přítel byl sice NEGATIVNÍ a také v práci mu každý týden vycházely antigenní testy negativně, ty však nejsou storpocentní. Oba si myslíme, že to prodělal ještě přede mnou, protože mu nebylo dobře, ačkoli chodil do práce... a navíc, jak jsem zmiňovala, kašlal a smrkal... zpočátku to mohlo být skutečně alergii, později už třeba ne... kdo ví. Bála jsem se že to přitáhne z práce, protože tam bylo pár pozitivních. Tři dny před mým pozitivním testem si uvědomil, že mu chybí čich. Já ten den (ve čtvrtek po Velikonocích), kdy jsem se dozvěděla výsledek z PCR testu, jsem čich ještě měla, ale večer jsem už necítila také. 👃¨

MÉ PŘÍZNAKY...

Ucpaný noc, oslabenost a malátnost, v nějakých chvílích jsem se těžko udržela na nohách. Když jsem byla v klidu a seděla jsem nebo ležela, byla jsem schopna blbnout, ale jakmile jsem měla jít pár kroků nebo stát, bylo mi slabo. Nebylo to ale pokaždé. Pár dnů absence čichu, několik dní potom s přestávkami, stejně tak přítel. Něco jsme někdy cítili a něco někdy ne. Něco slabě. Jeden den jsem měla trochu i kašel, ten se u mě však jinak nevyskytoval. Proto jsem si i skoro jistá, že někdy v tom lednu. když jsem měla kašel, to nebyl koronavirus, ale opravdu zánět průdušek. Je možné, že by to tělo reagovalo trochu jinak předtím a teď, ale myslím, že projevy/příznaky Covid-19 jsou u mě tyto zmíněné. Každé tělo může reagovat jinak a každý člověk může mít jiné příznaky. Někdo na tom může být špatně, jiný ani nepostřehne, že je s ním něco v nepořádku.

Jak jsem se léčila? 

Každý večer jsem si dávala čaj, každé ráno zapíjela vitamíny (jako každý den předtím), pár dnů paralen a dvakrát vycucala bylinkovou pastilku. Hlavně jsem se snažila být v klidu, i když jsem s přítelem dělala někdy hlouposti a skotačila, když mi zrovna nebylo slabo a nedělalo mi problém stát na nohách. Každým dnem mi bylo lépe, nikoli hůře. Nikdo Vám neřekne, jak se máte léčit. Já se neléčila nijak extrémně.

Co jsme s přítelem celou dobu dělali? Lezli jsme si na nervy?

Většinu času jsme trávili spolu, společné snídaně, společné přípravy obědů/vaření, skopičiny, povídání si, hráli jsme společně hru It takes two, u které jsme strávili několik hodin, koukali na Netflix. Pak k večeru si přítel zahrál WOTKo a já poslouchala podcast, hrála na mobile MyCafe nebo byla na blogu. Vlastně jsem moc jiných věcí nestihla. Ačkoli by si člověk řekl, že dva týdny je dlouhá doba, a že jsem neměla co dělat a nudila jsem se, nebylo tomu tak. Říkala jsem si, jak si budu i hodně číst a nezbyl mi na to skoro žádný čas. A to přítel dělal i víc domácích prací... častěji myl nádobí, vyluxoval. Ale jinak jsme dělali většinu společně. Skoro za celou dobu, co jsme s přítelem spolu trávili v jednom malém bytě, jen my dva, jsme si nelezli ani na nervy. Naopak jsme se spolu o to víc mazlili a byli si blízko. Ano, bylo tu pár krátkých okamžiků, kdy jsme byli nepříjemní, kdy jsem i bouchla, ale to bylo asi jen dvakrát někdy po začátku. Přeci jen to byl zezačátku dost stres a člověk byl i oslaben a měl větší sklon k horší náladě. Ale ačkoli jsme nikam nemohli, bylo to fajn a nějak jsem zlenivěla. Za celou dobu se mi nechtělo moc ven, ani po týdnu... Možná ani do práce. Zprvu jsem se stejně ani necítila někam chodit a pak jsem byla asi zvyklá být celé dny doma. Přítelovi se však občas zastesklo po sluníčku, po elektro-koloběžce, po autě... ale zvládali jsme to zatím dobře. Sice ten článek píšu v půlce izolace/karantény.. no jsme lehce za půlkou a ještě to není za námi, ale zatím asi takto no...
Možná v samotném článku někdy napíšu oblíbence za duben nebo jak se zabavit v karanténě nebo tak něco.

Vím, že článek je hodně dlouhý, ale doufám a věřím, že si ho aspoň někdo přečetl až dokonce... pokud ano 👏 - tleskám.

A co Vy? Měli jste už koronu?

        pinterest

Mějte se krásně!

Vaše Simix ❤

Pozn.: obrázky a fotografie, které nejsou mé - po kliknutí na ně odkaz stránky odkud jsem čerpala