Seberozvoj: má cesta za lepším (spokojenějším) životem #1

 Zdravím, 

rozhodla jsem započít sérii článků o tom, jak postupuji k tomu, abych byla spokojenějším a klidnějším člověkem. Člověkem plný sebelásky, sebedůvěry, klidu, odhodlanosti, zkrátka takové té vnitřní síly, kdy se zbavím svých strachů, stresu, úzkostí a budu zase o něco lepším člověkem, který optimálně komunikuje s okolními lidmi nikoli na jejich ani svůj úkor, a který si plní své cíle a sny. Řekne to, co jak cítí. Ne se nechat opět někým ovlivnit nebo zdeptat. Je to můj život a na jeho konci nechci litovat, že jsem něco udělala, jak jsem nechtěla nebo naopak neudělala, co jsem cítila jako dobré. Žiji jen jednou! 

Ráda bych dělala víc toho, co mě naplňuje, a co bych chtěla dělat nebo vyzkoušet a méně toho, co mě stresuje. Nebo se také naučit pracovat s těmi stresujícími situacemi a získat víc odvahy k jejich řešení. Nejlepší bude oboje. Nějaká zlatá střední cesta.

Nechci tím říct, že bych nebyla člověkem dobrým nebo zcela nešťastným, ale jak asi víte, život je jak na horské dráze a občas se cítíme lépe a občas hůře a dle toho také reagujete s některými lidmi. Občas se nedaří, občas se zadaří a ve stresových situacích člověk občas jedná tak, jak se mnohdy nehodí. Já se chci naučit reagovat v takovýchto vypjatých situacích optimálně. 

Už od malička mám sklony k obracení se do svého nitra. Od malička jsem zvyklá trávit čas především sama se sebou. Číst si, cvičit, hrát na hudební nástroje, psát nebo dokonce meditovat. V dospívání jsem dokázala být díky tomu v jistých chvílích šťastná i přes složitou rodinou situaci, kdy se rodiče pravidelně hádali a rvali, rozvedli se a pak se mamka dostala do situace, kdy si nevěděla rady sama se sebou, natož s námi (se mnou a bratrem). Škoda, že rodiče neuměli spolu lépe komunikovat, a že taťka tím, že mamce nedával najevo dostatek lásky v ní vzbuzoval žárlivost a to pak vedlo k agresivitě obou. Byly to těžké časy plné pláče, krve, únavy, hladu a křiku. I přesto jsem dokázala být některé dny šťastná a to i díky drobným věcem a vděčnosti. Většinou si člověk váží věcí víc, když je na tom špatně než když žije v blahobytu a já i přes šílenství mamky se dokázala usmívat, když napadl čerstvý sníh, když svítilo slunce, když jsem byla sama se sebou. Byla jsem vděčná za maličkosti. A pak byly ty horší dny... 

Možná kvůli tomuto období se ve mě uhnízdily některé negativní způsoby reagování při vyšší míře stresu a napětí. Ne vždy, někdy jsem zvládla zachovat klid a reagovat čistě. Někdy jsem naopak bouchla v návalu emocí, které jsem sama nechápala, a proto bych chtěla na tom pracovat už i kvůli vztahu se svým přítelem a naší i své vlastní budoucnosti. Někdy dokáži reagovat s klidem a někdy se ve mě mísí vztek, úzkost, strach, bolí mě u srdce, křičím a brečím. Bouchám.
A je v pořádku projevovat své emoce, nebo je pouze sledovat! Hlavně ne potlačovat!! Je nutné se však i ovládat. Díky četbě ohledně empatické, respektující a asertivní komunikaci, kterou ve svém životě volím, snažím odvracet od stejných chyb, které dělali moji rodiče (a ne jen oni) a zabránit tak problémům ve svém vztahu. Už jsme s přítelem párkrát narazili - střed zájmů a názorů, hádky. Byla důležitá trpělivost, odpuštění a kompromisy. Knihy, které jsem četla za poslední dobu mi opravdu pomohli, abychom spolu dovedli komunikovat lépe, a abych byla v pohodě sama se sebou. Stále se mi to občas nedaří a začnu dlouze řešit zbytečné věci a proto budu na tom nadále pracovat! Proto píši tenhle článek, protože si budu poznamenávat své pokroky a úspěchy. Protože, když jste v klidu Vy, odráží se to i ve vašem okolí. Nedělat věci na úkor svůj ani druhých lidí! Každý má své potřeby a přání. Nestůjme jim v cestě. Každý má svůj život, řiďme ten svůj a nekecejme do toho druhým! Člověk se poučuje ze svých chyb, zkouší to co chce, jak to cítí, co ho baví, co mu jde - aby pak nelitoval, že dělal to, co nebylo z jeho hlavy, z jeho úst. Ostatní nemohou vědět, jak se cítíme (pokud jim to tedy nepřevyprávíme a pokud druhý dostatečně nenaslouchá a není dostatečně empatický - a to je v komunikaci velice důležité). A nebo hledejme cestu společnou, která vyhovuje oběma, pokud jde například o společný život a ne o někoho, koho vidíme jednou za čas. 

To jaký člověk bude v budoucnosti dost ovlivňuje attachment mezi dítětem a matkou. Jak dostatečný byl? Jaký vztah měla matka po porodu s dítětem? Jak moc byla s ním a jak se mu věnovala? Mluví matka se svým dítětem o jeho pocitech, snech, přáních, názorech? Vzbuzuje v něm zdravou sebelásku a sebedůvěru? Je dostatečně vymazleno? Pokud ne, člověk se v dospělosti sám těžko učí stát se hodnotnou osobou pro sebe i okolí. Aspoň do tří let věku dítěte potřebuje dítě dostatečnou péči od matky pro optimální emocionální, psychický vývoj, ale také somatický (tělesný) vývoj!! V následujících letech je důležitá volba komunikace s dítětem! Není dobré volit nálepkování stylu "Ty jsi bordelář!", urážky, nadávky, příkazy, násilí..., co si z toho dítě pak do života odnese? Bude buďto agresorem a nebo submisivní a nechá si všechno líbit a dělat, co mu kdo v životě řekne. Možná proto, aby se cítil přijatý s pocitem, že ho má někdo rád. Nemám své děti, ale studium pedagogiky a psychologie a nějaká ta praxe z mateřské školky mě toto naučili. 
Každý občas ve výchově udělá chybu a je to lidské. Pak závisí na samotném člověku, kudy se bude ve svém životě v dospělosti posouvat dál. Já v životě dost dlouho a častokrát dělala to, co se ode mě očekávalo, ne to, co jsem chtěla já. Chci najít svůj klid, udržovat zdraví. Zkrátka to, co jsem psala v prvním odstavci. 

Přečetla jsem už mnoho knih, které se týkají oboru pedagogiky: jak přistupovat a komunikovat s dětmi a proč se chovají tak jak se chovají. Ale také knihy, které se týkají celkově komunikace mezi lidmi. Efektivní a respektující komunikace. Četla jsem dost knih o emocích a empatii. A knihy o mysli, vnitřním klidu, štěstí a spokojenosti. Nějaké to celkové zdraví a osobní rozvoj. Mnohé se v těch knihách již opakuje, mám to v hlavě, vím o tom, ale v praxi to není už tak snadné zrealizovat.  A já právě na tom chci pracovat. Tady začínám svou cestu za lepším životem! Chci překonávat své překážky, chci být klidnějším a spokojenějším člověkem, který je vlídný k sobě i k ostatním (ne že bych nebyla na jiné lidi hodná). Člověkem, který si nenechá nic líbit a dokáže optimálně fungovat ve stresových situacích a nebojí se jít za svým, avšak ne na úkor ostatních.

Chci být zdravá, vypadat dlouho mladě, mít dostatek energie. Cítit se dobře. Proto chci a nějakou dobu už dělám nebo se o to pravidelně snažím: dostatek tekutin, vyvážená strava, vitamíny, dostatek spánku, pohybu (jóga) a čerstvého vzduchu. Dokonce jsem po dlouhé době začala opět pravidelně meditovat a zaměřovat se na dech. Snažím se o sebe pečovat. Práce v mateřské škole mi některé z těchto věcí znemožňuje. Ačkoli je to práce krásná a baví mě dělat činnosti s dětmi, které si pro ně připravím, je to práce neskutečně náročná a vysilující. Bývám unavená a po ranní směně nejsem schopna ani chodit. Bolí mě třísla, jsem oslabená, nedojdu ani nakoupit na večeři a doma hned usnu a probudím se večer. Poslední dva roky se ve školce setkávám s dětmi, které si myslí, že si vykřičí to, co chtějí. Jasně, že děti pláčou a křičí, když je něco trápí nebo jim je smutno, ale když Vám začnou ječet jen kvůli tomu, že jim spadla hračka už je trošku přehnané (ne každé dítě, ale mnoho). Každý vyjeknutí, každé zapištění a vykřiknutí ve mě vzbuzuje už vztek. Nebo když lezou do výšek na skříně a do okna opakovaně, když jim řeknete "dolů" nebo je sundáte, protože jde především o Ukrajince, kteří nerozumí ani po víc jak půl roce a do pár vteřin jsou tam zase a smějí se a vypláznou na Vás i jazyk (jedna Ukrajinská holčička). 
Poslední dva roky to zasahuje i do mého stravování a trávení. Před rokem chodila do naší třídy na oběd paní ředitelka a já z ní byla tak v nervu, že jsem jídlo odnesla ještě dřív, než jsem dojedla. Zhubla jsem 3 kila a od té doby jsem to zatím nenabrala zpátky, takže vážím nějakých 45 kilo. Už předtím to nebylo moc. Mým cílem je trochu přibrat, ale proto potřebuji pravidelně jíst v klidu a ne jenom doma. Děti chtějí také furt přidávat nebo je potřeba odbíhat k dětem, který místo toho aby seděly a jedly lezou do okna apod. a jejich bezpečnost je velice důležitá. Poslední dobou mě po jídle v práci bolí břicho a trpím plynatostí. Na svém zdraví, jak fyzickém tak psychickém, cítím, že je v průběhu této práce horší. Bohužel. Pokud neudělám změnu včas, může se stát, že se dostanu do stavu, kdy budu muset navštěvovat hromadu doktorů, brát mnoho léků a to nechci! Chci poslouchat svoje tělo! Ke všemu jedna z kolegyň pravidelně marodí, ať už sama se sebou nebo s dětmi. Přesčas se mi hromadí a někdy není ani možnost si to pořádně vybrat, protože během týdne nebo dvou jde marodit zas. Práce v MŠ má jistě své výhody, ale není to snadná práce. Každá práce obnáší něco. Během činností nemám s dětmi problém, není pro mě těžké děti zaujmout a motivovat je do činnosti, horší je to mimo činnosti v průběhu dne, na vycházce, při jídle, v mezičase, během volné hry... Ačkoli jsem si vždy přála pracovat s dětmi (už od malička), cítím, že potřebuji nějaký čas od tohoto povolání pauzu. Je sice krásný pocit, když Vás běží skupinka dětí obejmout a přivítat a některé by s Vámi dokonce odešly i domů. I ty roztomilé a vtipné chvíle a jejich hlášky, ale mám dost! Se vzděláním a třemi roky praxe si myslím, že nebude takový problém si časem najít místo v mateřské škole jako paní učitelka jinde. Jelikož se s přítelem budeme stěhovat na vesnici a budu dávat na konci školního roku výpověď, otevírá se mi hned několik možností, co se svým životem dál, tak se toho musím pořádně chopit, abych byla spokojená, zkusila a našla (opět) své místo a ne udělat to, co se po mě očekává. 

Chci stihnout pár věcí, než budu mít svoje děti, chci vidět několik míst. 
Nesmím už marnit čas v tom, v čem se necítím dobře a co mě ničí. Peněz mám dost, nepotřebuji teď nějaký čas práci s vysokými výplatami, však zdraví je důležitější ne? Makat a mít strašně moc peněz na úkor zdraví? K čemu mi pak budou! Neříkám, že nebudu pracovat vůbec, že si nezajistím žádný příjem.
Upřímně doufám, že vlastní děti budu časem moct mít i přesto, co mi řekl doktor. Stručně: řekl mi, ať si udělám děti co nejdřív, vzhledem ke svému děložnímu čípku. Proto není čas ztrácet čas v něčem, co mi nedělá dobře. Svým dětem chci pak věnovat dostatek pozornosti, lásky a péče, protože to je to, co potřebují. Nejsou to sladkosti a hračky! Je to Váš čas, naslouchání, láska, péče, co dítě potřebuje pro správný vývoj. Chci nejdřív dát sobě, abych pak mohla rozdávat i jim. 

Proč jsem započala tuto sérií článků? Abych sobě i Vám popisovala svou cestu za lepším a spokojenějším JÁ. Abych si shrnula, jak se mi na své cestě daří. A toto je začátek... v dalším článku napíši své pokroky. Jak se budu cítit po měsíci meditaci? Jak se změní má komunikace s ostatními? Co zvládnu udělat pro splnění svých snů a přání? - abych se cítila zase o kousek spokojenější!

Přeji krásné dny!