"Drahý Vojtíšku, už teď jsi pro mě hrdina!" 💪🏽👶🏽

🩵 💙 🩵

Už nějakou dobu víme, že bys měl být kluk a proto Tě budu oslovovat jménem, které jsem pro Tebe původně ani nechtěla. Chtěla jsem pro Tebe originální, hezké a moderní jméno, aby bylo jedinečné, jako jsi pro mě (už teď) Ty. S Tvým tatínkem pro nás bylo ale těžké vybrat něco, co by se líbilo oběma, ačkoli jsme oba byli toho názoru, že by to nemělo být jméno staročeské a hodně používané. Také jsme se shodli na tom, že dané jméno se v rodině nesmí už jednou vyskytovat a ani nám nikoho připomínat. 

Jednou maminka Tvého tatínka - Tvá babička - koukala s námi na jména. Jméno pro chlapce se jí líbilo Vojtíšek a pro dívku Amálka. Jelikož jsem dělala před otěhotněním paní učitelku v mateřské škole, chtěla jsem jméno, které se v mých třídách neobjevovalo. V jedné třídě jsem měla Vojtíška i Amálku. Obě jména se mi i přes to sice líbí, ale stále jsem chtěla pro Tebe něco nečastého, originálního a moderního. Jméno Vojtěch mi hlavně připomínalo několik kluků z dob, když jsem chodila ještě do školy. Na základní škole jsem měla dva spolužáky tohoto jména. Jeden z nich měl jakési postižení a ve družině mi ukázal zničehonic své přirození,  když jsem kolem něj procházela a nechtěla jsem si na něj vzpomenout pokaždé, když bych vyslovila Tvé jméno. O dost let později měl můj bratr v osmé a deváté třídě, do které chodil v jiném městě než předchozí roky, dva spolužáky Vojty... Nevím už jestli Vojtové nebo Vojtěchové, ale ačkoli v kalendáři mají svátek obě jména, je to skoro totožné, i když Vojtěch (nám) zní lépe než Vojta. Tito jeho dva spolužáci se mnou chtěli chodit, ačkoli jim sotva bylo patnáct a já se blížila k osmnáctého roku života. Zkrátka jsem nechtěla, aby mi Tvé jméno někoho připomínalo. 

Co se ale stalo, že Tě tak najednou tedy oslovuji? Ačkoli se to používalo jen tak, než si s Tvým tatínkem vybereme finální jméno, Tvoje babička se od té doby ptala: "Tak co dělá Vojtíšek v bříšku?" Nevím, jestli nám tím to jméno nechtěla nějak podstrčit, ale šířilo se to tak nějak dál. Řekla to Tvému pradědovi - jejímu tatínkovi a ptal se také, jak se má Vojtíšek. My jsme říkali, že ještě ani nevíme, jestli se budeš jmenovat Vojtíšek a on že ví. Od té doby jsme to začali používat taky a dalším lidem z našich rodin jsme mluvili o Tobě jako o Vojtíškovi, ačkoli jsme si nebyli ještě 100% jistí, že to tak chceme. Tvůj dědeček - tatínka tatínek, tomu říkal "pracovní jméno". Začali jsme to používat všichni - i lidi z mé rodinné strany.. Najednou nám to na tu mysl i na jazyk šlo. Stal ses pro nás Vojtíštkem. Kdybys byl holčička, Tvůj tatínek mě přemluvil na jméno Gabriela. Ačkoli mi to přijde jako jméno drsné a hlavně jsem měla poslední rok Gábinku ve školce,  souhlasila jsem.

Proč jsi pro mě, Vojtíšku, ale hrdinou... a už teď, když ses ještě ani nenarodil? 

Nejprve napíšu původ tvého jména, který mě zprvu spíše vyděsil...

Vojtěch = útecha vojska, radostný válečník, radost z boje. 

"voj"= válka, vojna + "tech"= radost, potěšení 

No, upřímně doufám, že radost z boje a války mít nikdy nebudeš a stejně tak, že nebudeš muset jít někam bojovat a válčit, někoho zabíjet a ohrožovat život svůj i druhých. Ani, že nebudeš hledat potěšení ve rvačkách a bitkách. Byla bych ráda, kdybys byl citově vyrovnaný kluk, co dokáže komunikovat a naopak překonávat životní překážky. K tomu bych chtěla směřovat. Budu věřit, že ten význam v dnešní době znamená bojovat ve smyslu překonávání životních překážek a snahu o spokojený život a nevzdávat se. Mít pevnou vůli a věřit si - samozřejmě ve zdravé míře. Stát za svými potřebami, aby ses někomu nepodřizoval, ale zároveň byl empatický a vcítil se do druhých - aby jste navzájem komunkovali a zamezili sporům. Aby k té "válce" naopak nevedlo. Vím, že na tuto cestu Tě můžu, měla bych a hlavně bych chtěla navést já a to už od samého počátku. Tedy i s pomocí Tvého tatínka - nejen vlídnou, empatickou a respektující komunikací  ale i tím, kdy si oba navzájem pomáhají... a stejně tak komunikovat s Tebou. Děti se učí už i jen nápodobou... 

Když Ti dám(e) lásku, když Ti ukážu/ukážeme lásku, budeš lásku rozdávat. 💙 Doufám, že se tak stane. 

Chtěla jsem pro Tebe už od početí jen to nejpříznivější, abys měl základ pro zdravý psychický i fyzický vývoj. Aby ses stal skutečně zdravým a citově vyrovnaným člověkem. Abych už jen tím, jak se chovám v těhotenství, nepoškodila Tvé zdraví. Chtěla jsem v těhotenství zdravě, pestře a vyvážené jist, nestresovat se, být v klidu, cvičit, ale zároveň Tě nějakými aktivitami nepoškodit, dostatečně pít vodu a vyhýbat se škodlivým látkám, které by Tě mohly poškodit jako jsou různé léky, alkohol, výpary z různých chemických přípravků, stejně tak kouření a kouř nebo nadměrný hluk... všemu tomu jsem se chtěla a také snažila vyhýbat, ne vždy to šlo všichno jednoduše. Hlídala jsem si, co můžu v prvním trimestru jist, aby nedošlo k potratu. Omezovala jsem různé bylinky, plísňové sýry, syrové vajíčko a syrové maso a vše řádně myla a provařovala, abych se nenakazila salmonelou, listerií či toxoplazmózou. Hrozně jsem se bála, že bych o Tebe mohla přijít. V tu dobu jsem ještě nevěděla o všem, co je potřeba jist, abys měl ty potřebné živiny a vitamíny a teprve jsem to postupně zjišťovala. Asi jsem ti nedávala všeho dostatek, přesto ses vyvýjel podle norem. V prvním trimestru jsem se spíš soustředila na to, co nejíst, co by ti mohlo ublížit. Bývalá jsem ale dost ve stresu. První týdny těhotenství to byl stres v práci, kdy nám dost chyběly kolegyně nebo uklízečky a hlavně už jsem byla vyřízená a agresivní z některých dětí. Chovala jsem se k nim už i hrubě a už mi ta práce lezla na nervy a těšila jsem se, až si odpočinu (to se mi splnilo, teď do práce nechodím, už je to docela dlouho, aspoň si snad trochu odpočinu na péči o Tebe) a doufala, že budeš v pořádku. V druhém měsíci těhotenství bylo mým důvodem ke stresu to, že mě čekala různá vyšetření a kontroly a já neměla jistotu, že se z vesnice, kam jsme se čerstvě přestěhovali, dokáži na ta vyšetření doprovázející těhotenství dostavit a když už, jestli na objednaný čas - protože mám doktory trochu dál. Zatím se to ale vždy nějak vymyslelo a zvládlo a v průběhu těhotenství, ze mě stres z tohoto opadal. Věřila jsem, že se nabty kontroly a prohlídky nějak dostanu, ať už s nekým nebo sama vlakem. I když nechci v těhotenství podnikat dlouhé cesty. Pořád slýchám, že se nemám v těhotenství stresovat, protože to dítě cítí a může ho to poznamenat. Poslední dobou si ten, někdy i zbytečný stres, vyčítám. Snad jsem Ti tím moc neublížila. Však z tebe chci mít citově vyrovnaného a zdravého chlapce. I tak.. přežil jsi se mnou první trimestr, kdy všechny kontroly dopadly dobře. I když jsem na prvních odběrech krve po šesti zkumavkách málem omdlela. Zdravý a správně se vyvíjející Vojtíšek. ♡ První krůček, k tomu, aby ses pro mě stal hrdinou, protože vím, že jsi to se mnou v mém bříšku neměl kvůli mému stresu jednoduché. 

🩵

V průběhu druhého trimestru jsem si už myslela, že se nám nemůže nic stát. Věřila jsem, že po prvním trimestru je už malé riziko, že bych o Tebe mohla přijít. A pak jsem spadla ošklivě na schodech, kdy jsem se silně udeřila do zadku a zad a začala jsem panikařit, že potratím. Krev ani plodovà voda ze mě netekly, což mě trochu uklidňovalo, ale i přesto mě odvezla Tvoje babička na kontrolní ultrazvuk. Srdíčko Ti tlouklo a placenta byla na svém místě. Bála jsem se, že by Tě to mohlo nějak poškodit. Jsi v mém bříšku ale dál. A to je další důvod, proč Tě v tomto článku oslovuji mým malým hrdinou. Bojuješ o život, o přežití, držíš se.

Stres ani v tomto trimestru nechyběl, některé situace mě dokázaly rozhodit až do hysterie. Člověk by myslel, že když jsem skoro celé těhotenství nechodila do práce, že budu v klidu. Kromě řešení věcí ohledně těhotenství, porodu a přípravy na miminko nic nemusím. Nikdo po mě nic těžkého nevyžaduje... nechodím do práce, neřeším životně těžkou situaci... jsem samozřejmě ráda, ale už jen ty věci okolo těhotenství dokáží pro mě být stresující. Někdo by to třeba ani nepochopil a někdo to má podobně. Nebo, když jsem v časovém presu/časové tísni, což bývám i teď někdy jako nepracujicí...třeba, když vařím a snažím se to stihnout, než odjede přítel (Tvůj tatínek) do práce apod. V druhém trimestru to bylo hlavně o strachu a obavách, co mám dělat, abych byla dostatečně připravena na porod a na novorozence - abych to zvládla, abych Ti špatnou manipulací něco nepoškodila a také, jestli Tě vůbec unesu. Přemýšlela jsem nad těhotenským kurzem, ale to mě zase dostávalo do situace, kdy jsem nevěděla, jestli budu schopná se tam dopravovat, když by přítel (Tvůj tatínek) nemohl se mnou. Nakonec jsem si řekla, že mi budou stačit online kurzy a těhotenské knížky a domácí cvičení. Od té doby jsem zase v tomhle klidnější. 

💙

Když už jsem myslela a věřila, že budeme oba zdraví a bez komplikací až do porodu, čekalo mě na konci druhého trimestru OGTT, o kterém jsem tu psala v předminulém článku. Dost jsem se ho bála. Ne kvůli tomu, že bych se dozvěděla, že mám těhotenskou cukrovku - věřila jsem, že k tomu nemám dispozice. Ale kvůli tomu, že jsem se bála, že tři odběry krve po každé hodině na lačno nedám, a že omdlím. Vůbec jsem nechtěla, aby k tomu totiž došlo. Ačkoli mi trochu na omdlení bylo, nakonec celý test/celé vyšetření probíhal/o lépe, než samotný výsledek, který mě také strašně rozrušil a vystresoval. Diagnostikovali mi těhotenskou cukrovku. Nakonec jsem si na dodržování diety a měření hodnot cukru v krvi glukometrem víceměně zvykla, i když jsem si dlouho říkala, abych ještě víc nezhubla, protože jsem hubená dost i přes těhotenství. Bála jsem se, abys měl dostatek živin a vitamínů, aby jsi nestrádal a nebyl nedovinutý, ale zároveň, abys nebyl obézní kvůli vysokým hladinám cukru. No.. byla jsem některé dny fakt zoufalá. Hlavně se mi skoro každé dopoledne začalo dělat na omdlení. Nebyla jsem si jistá, zda to bylo nízkými hodnotami cukru v krvi, nebo naopak vysokými, nebo nízkým krevním tlakem (objednala jsem si tlakoměr). Měřila jsem si hodnoty cukru a bylo mi slabo ať už byly nižší nebo vyšší, takže jsem to přisoudila spíše nízkému tlaku, kterým jsem občas před otěhotněním trpěla, takže znám jeho příznaky. Nízký tlak naštěstí není takové riziko, jako vysoký, ačkoli člověk může omdlít a pád na břicho by nebyl dobrý. Proto se už při mžitkách snažím lehnout a nadzvednout nohy. Většinou jsem tak nějak dovařila oběd (s případnou pomocí Tvého tatínka) a odpoledne mi bylo zase lépe. Doufám, že toto mé kolísání tlaku a možná i cukru Tě taky nějak nepoznamená. Každý Tvůj kopanec a pohyb, každá bublina a kopeček na mém břiše mě přesvědčuje o tom, že jsi v pořádku, a že tu jsi stále se mnou. A proto jsi můj hrdina. Zvládáš to se mnou.

Když jsme jeli někam dál autem a po cestě to drncalo, bála jsem se, že i to Tě mohlo nějak poškodit. Dlouhé cesty se zvlášť v posledním trimestru nedoporučují. Hlavně jsem pak chytila lehké křeče do břicha... možná to byly poslíčci nebo Tvá zvláštní poloha. Po pár takových cestách jsem necítila Tvé pohyby jako běžné a měla jsem obavy. Další dny mi ale zase poskakovalo břicho, jak ses mi v něm mlel a koulel jako ty dny předtím. A já jsem si říkala, že žiješ, že jsi silný chlapec. 

Jo, další věc, co mě dokázala docela vynervovat- vyřízení mateřské dovolené. Dočetla jsem se o 180denní ochranné lhůtě po skončení zaměstnání, takže bych si údajně mohla zažádat o mateřskou přes bývalého zaměstnavatele - jenže s nimi se mi už nic řešit nechtělo. Vždy mi strašně bušilo srdce, když jsem za nimi měla s něčím jít. Měla jsem z vedení a účetní spíš vyloženě strach než zdravý respekt a pracovala jsem tam se strachem, že půjdu na kobereček. Možná to bylo tónem jejich hlasu a stylem komunikace, když se mnou mluvily, jako bych neustále dělala něco špatně. Hlavně jsem se bála, že by mě mohly poslat někam když už tam nepracuji... ale když to udělají, tak si zkusím zajít sama na Českou správu sociálního zabezpečení nebo nějaké to OSSZ nebo jak se to jmenuje. Něco vyřizovat, když tomu nerozumíte a nevíte, co je vlastně potřeba a neznáte to a málo kdo Vám o tom něco řekne nebo vysvětlí 😂🙏🏽 Člověk by si to pak ani nemohl vyřídit, když by se o tom nějak nedozvěděl. 

Ale časově by mi to i hezky vycházelo 180denní ochranná lhůta, 8-6 týdnů před porodem a krásně by mi vyšlo i pět měsíců na pracovním úřadě a přešla bych na mateřskou dovolenou. Nárok na mateřskou bych měla mít, pokud vím, odpracovala jsem si dostatečně dlouhou dobu. Tak budu doufat, že to pěkně výjde a někdo někde na úřadě nebo v bývalé práci nebude mít problém s tím, že chci nastoupit na mateřskou. A pak už budu mít vsechno zařízené a víc jak měsíc před porodem bych mohla mít už klid 🙏🏽 Hlavně, aby se na Tobě ten můj stres nějak nepodepsal. 

🚙 

V prvních týdnech mého těhotenství, když jsem se bála potratu mě kamarádka ujišťovala, že naše miminko je silný jedinec po svých rodičích. Mě a Tvého tatínka to spíš pobavilo, protože on je věčně unavený a rozhozený z práce a já snadno vykolejitelná a bývá mi slabo. Možná jsi silnější než my dva dohromady. Přesto doufam, že Ti dáme vše, co budeš potřebovat a to lásku, péči, něhu a uspokojení životních potřeb. Jak už jsem psala, od počátku bych ráda všechno dělala správně, aby jsi byl všestranně v pořádku, ale není to tak jednoduché a ne vždy budu 100%.

Představuji si, jakým stylem Tě chci vychovávat a komunikovat s Tebou, ale mnoho rodičů sklouzne do výchovných kolejí, kterým se chtěli vyhnout. Ráda bych Ti dala dostatečnou péči jen, co se narodíš, jelikož jsem se učila při svém studiu o důležitosti attachmantu pro budoucí život dítěte. Chtěla bych s Tebou komunikovat bez křiku, výčitek, narážek a rozkazů. Což to by chtěl každý, že? Chtěla bych k tomu použít metodu, která by k tomu měla vést, tak snad nesklouznu k tomu, k čemu nechci...  Nebude to snadné. Každý máme naučené nějaké vzorce chování a komunikace. Každý jsme občas emocionalnější...

Jak se k sobě a Tobě budeme chovat s tatínkem, to z velké části okoukáš. Tudíž musíme začít/pokračovat i u sebe... 

💙 🩵 💙

Nevím, jak všechno dopadne, ale teď jsi pro mě hrdina a těším se na Tebe! ♡