Před porodem, porod, po porodu 🤱🏽

Zdravím

a přicházím s dalším článkem, který plánuji delší dobu napsat. Myslím na něj poslední dobou denně, jen jsem nějak nezvládla skloubit s miminkem, abych článek napsala dřív (pozn. píši ho déle jak dva měsíce). Hlavou mi běhá při péči o miminko i jiných činnostech podoba článku - slova a věty, které bych mohla použít a najednou, jako by se mi z hlavy vygumovaly.

Pokud si dobře vzpomínám v minulém článku jsem psala, že se před porodem po přípravách okolo bydlení a také pro mě náročných a stresujících přípravách na porod a příchod miminka (a to jak přípravy fyzické, mentální a psychické, tak materiální) chci zaměřit pouze sama na sebe a vrátit se trochu k seberozvoji, abych byla na miminko co nejlépe připravená a nastartovala mateřství s klidem - načerpat nějakou sílu po celém tom náročném období. V průběhu celého těhotenství jsem byla ve stresu a to možná jak z oněch příprav, kontrol, tak zapracovaly hormony a výdej, který šel směrem k miminku. A proto jsem psala ten předchozí článek. To, že jsem chtěla mít vše perfektní a být na vše včas připravená, ke stresu přidalo.

Zda se mi povedlo, navrátit se sama k sobě a být zase klidná, si můžete přečíst v tomto článku. Článek jsem rozdělila na několik částí a podčástí. Dva týdny před porodem, porod, šestinedělí a období od 2. měsíce po porodu (edit.: jelikož mi článek trvá dlouho napsat, přidávám také kapitolku do synkova pátého měsíce). Můžete si přečíst, jak jsem zvládla kojení, péči o miminko jako takovou a také věci okolo. 

Chtěla bych ještě zmínit, že tento článek, jako i Ty předchozí, není napsán v jednom dni, ale psán průběžně několik dní po dobu víc jak dvou měsíců (možná už i déle), protože se mi ne vždy naskytla příležitost psát.

Než se rozepíšu, napíšu pár bodů za co, případně komu, jsem vděčná.

Jsem vděčná:

• že mám zdravého syna 👶🏽
• za to, že jsem úspěšně zvládla porod
• že přítel byl od porodu při péči o malého se mnou, byl s námi v porodnici od rána do večera 👨‍👩‍👦
• za to, že mi za porod přítel koupil drahý mobil (ačkoli by stačil levnější)
• za podporu od mých prarodičů, mamky, taťky a přítelových rodičů 
• za pochopení od mých prarodičů a mých rodičů ohledně toho, že nemůžu telefonovat za každé příležitosti či v domluvený čas, ačkoli jsme od sebe daleko a nemají tolik příležitostí nás vidět a že na mě s telefonáty netlačí nebo mi nevolají, když se to nehodí - když malý třeba spí, nebo ho uspávám nebo zrovna pláče (navíc telefonáty mi nejsou příjemné, hlavně když někdo volá, když se mi to zrovna nehodí nebo nemohu mluvit), takže za to velké díky 🥰 Mamka byla dřív zvyklá si volat pravidelně a v daný čas a dokonce mě až udivuje, jak dokáže vydržet a chápe, že se k tomu mnohokrát nedostanu a když už jo, tak hodně pozdě večer, když malý již spí
• přítelovým rodičům, že nám vařili, když já nebyla kvůli malému v období šestinedělí schopna uvařit a že někdy i pochovali nebo povozili v kočárku, když jsem se potřebovala třeba najíst
• vážím si spánku, který mi je dopřán - buzení v noci sice nechybí, ale pořád spím průměrně 6-7 hodin, nejméně jsem spala pět hodin a nejvíc přes osm
• vážím si každé chvilky čistě pro sebe - především obyčejných chvílí, jako když si můžu dát svačinu a relax, protože zatím jsem neměla ještě pro sebe čas takovým způsobem, že bych mohla kamkoli zajít a to bez syna. Možná jen 2x nakoupit s tím, že synek čekal s někým jiným v autě a já spěchala a nebo na úřadě či ho přítel vyvezl na dvě hodiny ven, abych umyla okna. Nakupovat jezdí většinou přítel a já jsem neustále doma s malým a jelikož bydlíme na vesnici a neřídím, nemohu se čistě sama nikam dostat. Už mi mateřství leze trochu na mozek, bez nějaké pauzy, kdy bych mohla být delší dobu čistě sama a nemuset myslet na to, kdy se prcek vzbudí, kdy ho nakojit apod. To však vůbec neznamená, že bych litovala, že ho mám. Ba naopak... chci mu dávat nejvíc, abych však mohla dávat, musím také čerpat. Takže mou radostí za den bývá to, když se mohu alespoň namalovat a protáhnout se čistě bez přerušení, když malý třeba vydrží spát nebo ho chvíli hlídá tatínek a také, že si mohu v klidu sednout a jíst či si vypít teplý nápoj a to ne vždy se to všechno zadaří. Zvykla jsem si, že večeřím pozdě, až když synek usne - v devět večer, že oběd jím kolikrát studený, dřív dokonce s dítětem u prsa a snídani také při kojení nebo vedle bdělého synka, který se vzteká a snažím se ho v průběhu jezení nějak zabavit. Dávám si ho třeba na klín, přičemž mě během toho, co jím, kope do břicha. Alespoň čas svačiny chci mít čistě pro sebe a vychutnat si to. Dřív jsem byla nevrlá, když jsem měla jídlo studené nebo jedla pozdě, ale přizpůsobila jsem se v tomto trochu dítěti, hlavně, že se najím, ale čas svačiny je pro mě dobití energie pro zbytek dne, jo a snídaně a můj ranní rituál zase start dne, ale to mám kolikrát smůlu), proto si cením každé chvilky, kdy se mohu najíst v klidu. Poslední dobou už bývám nepříjemná až nepříčetná, když nějaký čas, alespoň doma s mimčem ve vedlejším pokoji, za ten den nemám. Každý potřebuje někdy načerpat energii, aby mohl fungovat dál a znova. Vím, že to má plno maminek stejně - že jsou vyčerpané z neustálé péče kolem miminka a domácnosti, aniž by na chvíli někam samy vypadly, ale také vím, že je plno maminek, které mají možnost být na pár hodinek bez svého miminka. 

2 týdny před porodem:
Vyčlenila jsem si přibližně dva týdny před porodem čistě sama pro sebe. Cítila jsem na sobě, že zda to neudělám, budu při porodu a po porodu vystresovaná - psychicky nestabilní a já malému chtěla ze sebe dávat to nejlepší (abych mohla dávat, bylo potřeba načerpat). Určitý stres a napětí ve mě převládali přes celé těhotenství a jak je známo, dlouhodobý stres není dobrý pro psychiku. Snažila jsem se během těchto posledních dní tzv. navrátit sama k sobě. Najít zase svůj klid. Před otěhotněním jsem se nějakou dobu zabývala meditacemi a cvičením. Skutečně mi to pomohlo a byla jsem v to období taková klidnější. V práci jsem byla už docela vystresovaná a meditace mi dost pomohly. Díky nim jsem žila víc přítomným okamžikem a cítila jsem se spokojenější a klidnější. K meditacím sem se během těch dvou týdnů před porodem vrátila a cítila jsem se o něco uvolněnější, ačkoli pro trvalejší klidný stav je potřeba meditovat dlouhodobě a ne pouze týden či dva. Také jsem si našla po delší době čas na luštění sudoku a vykreslování mandal. Co se týče nějaké fyzické přípravy, průběžně po celé těhotenství jsem cvičila těhotenskou jógu - uvolňovala a posilovala jsem pánevní dno atd. Také trochu posilovala s litrovými lahvemi s pitím, protože jsem měla obavy, že své miminko neunesu. Nemohla jsem posilovat nějak víc, protože by se v těhotenství neměly zvedat těžké věci. Další takovou drobnější přípravou na porod byla masáž hráze pomocí olejíčku, ale zda mi to pomohlo se dočtete později. Dočítala jsem také posledních pár stránek z knih o těhotenství a mateřství, ale všechny jsem přečíst nestihla - zvlášť o období šestinedělí a mateřství jsem nedočetla. Chtěla jsem být dostatečně připravená. Cítit se tak, ne jen nějak prakticky či teoreticky být. I pro ten svůj klid. Nechtěla jsem se svým miminkem udělat něco špatně, abych nepoškodila jeho tělesný a psychický vývoj. Chtěla jsem pro něj všechno dokonalé a příznivé. Přípravy byly také materiální. Ačkoli jsme většinu oblečení pro malého dostali, tak jsme pořizovali jiné věci. Koupili a sestavili jsme skříňku, komodu s přebalovacím pultem a koupili různé hygienické pomůcky. Chtěla jsem mít pro miminko všechno připravené, abych se s tím nezatěžovala na poslední chvíli či až poté, co by byl mezi námi. Všechno jsem vyčistila, vyprala, vyžehlila a vyvařila. Také jsem si navařila do mrazáku na šestinedělí nějaké jídlo, jelikož jsem nevěděla, jak to budu zvládat. Jsem ráda, že jsem to udělala, jen škoda, že nemáme větší mrazák a že jsem toho nenavařila víc. A samozřejmě k přípravám na porod patřili všemožné kontroly, ultrazvuky a odběry krve. Jak jsem již psala, i to pro mě bylo psychicky náročné - obavy, aby bylo vše v pořádku a nebo ze strachu, že např. na odběrech krve omdlím a udělá se mi špatně, což se mimochodem stalo, ale o tom jsem psala v jiném článku. To, že mi zjistili těhotenskou cukrovku jsem tu už také psala a i to bylo náročné. Takže dva týdny klidu a času sama pro sebe, po tom všem, se skutečně hodily. Bohužel je to ale tak málo času na to, aby jste se hodili do klidu na delší dobu, zvlášť, když Vás čeká další složité období. Jak jsem psala, pracovat na sobě musí člověk dlouhodobě a dva týdny mu pomohou pouze na určitou dobu. Přes těhotenství jsem příliš nepřibrala - sama o sobě jsem naopak shodila několik kil kvůli těhotenské cukrovce a nabrala jsem jen to, co nabralo miminko (i s placentou a plodovou vodou). Asi nějakých pět kilo, pokud si to pamatuji dobře. 

Porod a pobyt v porodnici:

Pár dnů před porodem jsem byla na vyvolání, abych kvůli těhotenské cukrovce příliš dlouho nepřenášela, avšak těhotenství probíhalo v pořádku a tak to primář nechtěl zbytečně uspěchat. Přenášela jsem cca týden. Primář se mi pokusil vyvolat porod pomocí přetržení plodového vaku Hamiltonovým hmatem, který mi nebyl vůbec příjemný a tekla mi po něm krev. Den poté mi sice odešla hlenová zátka, ale porod nepřicházel a následující den po odchodu hlenové zátky (dva dny po prvním vyvolávání), jsem měla jít zase na vyvolávačku, na kterou jsem nechtěla. Mělo to být ráno 31. ledna. Dala jsem si večer předtím před spaním horkou sprchu a čaj s hromadou skořice, abych prokrvila pánevní dno (ačkoli jsem chtěla rodit co nejdéle, abych si užila dny čistě pro sebe, ale i okolí a příbuzní se už vyptávali, jak to vypadá a to nebylo příjemné). Porod jsem si tak vyvolala tedy sama přírodnější cestou. Ono to skutečně fungovalo. Když mi 30. ledna ve cca 22:45, poté, co jsem si lehla do postele se slovy: "Já zítra nechci na vyvolávání", vytekla v posteli plodová voda, byla jsem nejdřív v šoku z lupnutí v oblasti pánve/zadku a z toho odtoku vody, ale následně při hledání ručníků a zapínání tašek do porodnice, ačkoli lehce rozrušení, jsme se tomu smáli. Kontrakce přišly ještě při obouvaní bot v chodbě. Nejprve byly po deseti minutách, pouze lehké ozvy, či jak to nazvat. Takové šimrání v podbříšku. Upřímně jsem čekala, jako prvorodička, že kontrakce budou zpočátku přicházet i po půl hodině a čím dál víc se intervaly zkracovat. Také jsem věřila, že mi začnou prvně kontrakce a až poté odtok plodové vody, a že nějakou dobu budu ještě s kontrakcemi doma. Připravovala jsem na to přítele, ale ten říkal, že by mě odvezl radši co nejrychleji do porodnice a to ihned. Já však chtěla, aby vše proběhlo s klidem a pokud by přišly nejprve kontrakce, abych pobyla nějaký čas doma. Kontrakce byly však hned zpočátku po deseti minutách a po "ubytování" v porodním pokoji až do porodu po pěti minutách - i na porodním lůžku. Vlastně jsem skoro celý porod měla kontrakce po stejných intervalech. Zkrátka mě intervaly mezi kontrakcemi upřímně překvapily, čekala jsem postupné zkracování a zesilování. Poté, co mi udělali kontrolu ozev miminka a kontrakcí (monitoring), "ubytovala" mě a přítele milá starší porodní asistentka/sestra v porodním pokoji vedle porodního sálu. Primář mě opustil se slovy, ať se vyspím, protože budu potřebovat sílu a zakázal přítelovi, aby si se mnou povídal, že potřebuji spát. Snažili jsme se, ale když jsem měla každých pět minut kontrakci, nedalo se už usnout. Do té doby, než nás "ubytovali" na porodním pokoji byly kontrakce pouhým šimráním, ale krátce poté, co jsme se uložili do postele, zesílily. Nebyly nějak silné, ale i tak mě vyrušily pokaždé, když jsem se snažila usnout. Milá porodní asistentka mě chodila monitorovat a ptala se mě pokaždé, jestli nechci nahřát polštářek, kterým jsem si zahřívala bedra. Ačkoli jsem si přála při porodu měnit polohy - především ty vzpřímené a volně se pohybovat, volila jsem zpočátku polohu v leže, protože jsem chtěla aspoň na chvíli spát. Byla jsem strašně unavená jako už dlouho ne a to pro mě bylo asi nejtěžší. V leže byly kontrakce víc nepříjemné. Díky prodýchávání byly kontrakce snesitelné a nakonec jsem volila pozici v kleče nebo ve stoje s ohnutými zády. Ani přítel nespal a při kontrakci mi zahříval bedra třeba i jen dlaněmi. Často jsem chodila na záchod s nutkáním na velkou, ačkoli to nešlo. Sice jsem prvně nechtěla, ale poprosila jsem z toho důvodu o klystýr, protože jsem se chtěla vyprázdnit. Využila jsem také teplé vody ve sprše a gymnastický balón/míč. Celou noc jsme nespali, ale přesto mi přišla docela krátká. Do tašky jsem zabalila pytlíčky s čajem a kávou i cukrem, aby si přítel mohl udělat, ale byl nějak mimo a přijal kávu, co mu nabídla sestra, která přišla k ránu a střídala tu milou starší. Naštvalo mě to, že tu kávu přijal, protože jsem mu řekla, že jsem pro něj zabalila naši. Měla jsem za to, že přijatá od nich se bude muset doplácet - slyšela jsem to v online kurze. Od příchodu byla nově příchozí zdravotní sestra nepříjemná, nebyla mi příliš sympatická. Přišla, když jsem seděla zrovna na záchodě a chtěla mi změřit ozvy a pak si stěžovala, že to takhle na záchodě nepůjde. Kdyby mě nechala vyčůrat a já pak šla k ní, možná by to bylo lepší pro obě, ale ona si asi myslela, že to je aktuální úlevová poloha a nechtěla mi ji narušovat. Kdo ví. Nebylo pro mě nutné u toho sedět na záchodě. Dokonce mi poradila uvolňovací polohu na všech čtyřech, na kterou mi později primář řekl, že mi nepomůže, a že jsem si ji zvolila špatně, ale pouze jsem dělala, co mi bylo doporučeno tou sestrou.  Primář přišel k ránu a už si mě položili na porodní křeslo. V porodním plánu jsem měla napsáno, že chci rodit ve vzpřímených pozicích, ale byla jsem unavená a byla jsem ráda, že ležím a nemusím se hýbat, ačkoli bych pomoc do vzpřímené polohy ocenila. Nebyla jsem si schopna z únavy o to ani říct. Také jsem měla celý porod na sobě teplé pletené ponožky, protože jsem viděla v jednom videokurzu, že teplo na nohy pomáhá rychlejšímu postupu porodu a kontrakcí. Také mě sestra přikryla peřinou, mám za to, že sama od sebe, protože správně usoudila, že mi to bude příjemné. Bylo mi řečeno, že porodní plán je netřeba, že se komunikuje lépe na místě, což je pravda, protože v určitý okamžik se může zdát lepšího něco jiného, ale já předpokládala, že nebudu schopna myslet a mluvit a řešit něco na místě a bylo to tak. Netušila jsem, co mě přesně čeká a jak budu schopna komunikovat, ale jelikož někdy nejsem schopna komunikovat ani v běžném životě, věřila jsem, že porodní plán dost pomůže. Především kvůli veliké únavě jsem téměř nemluvila. Byla jsem proto ráda, že jsem si porodní plán napsala, ale ačkoli věděli a mluvili o tom, co mám v porodním plánu, volili pro mě něco jiného a já k tomu nebyla schopna téměř nic říct. Na veškeré otázky jsem odpovídala "nevím". Chtělo se mi spát. Když mi sestra později na porodním křesle dělala zase monitor, slušně jsem ji řekla, že mě to tlačí a ona se naštvala, že to volněji dát nemůže, že by to spadlo. Přítel s ní souhlasil, bylo mi líto, že mě nějak nepodpořil, ale chápala jsem,  že by to po povolení popruhů padalo. Snažila jsem se ji vysvětlit, že jsem ji pouze řekla, že mi to nebylo příjemné, ale byla uražená. Já však za sebe byla ráda, že jsem byla schopna si říct svoje, jelikož to ne vždy dokážu. Ke konci porodu byla milejší a držela mě za ruku také, abych se zapřela a lépe tlačila. Před tlačením jsem se nezvládala nadechnout, ale snažila jsem se dýchat i podle doporučení porodníků. Dýchalo se mi špatně. Tato porodní sestra nakonec po porodu řekla sestře od novorozenců, že jsem celou noc nespala, že jsem jistě unavená a potřebovala bych se vyspat, aby si mé miminko nechala u sebe. Ale o tom víc později. Primář řekl, i přes to, co jsem měla v porodním plánu, že budu rodit na boku. Nechali mě tam ležet a šli povlékat postel a povídali si, během toho, co mě přítel držel za ruku, když jsem vítala každou kontrakci, které se přesunuly do bederní částí. Cítila jsem, jak se mi rozpíná pánev čím dál víc. Nechápala jsem, proč nejsou u mě a nekontrolují průběh porodu, ale v této části se nedalo dělat asi nic jiného než čekat. Já si jen myslela, že u mě budou po celou dobu, kdyby náhodou nastala nějaká komplikace. Moje miminko se téměř dralo hlavičkou již ven. Byla to fáze, kdy jsem přítelovi, říkala, že už nemůžu a nezvládnu to, protože jsem byla vyčerpaná a myslela jsem, že to nejtěžší mám teprve před sebou. Od porodu jsem čekala to nejhorší. Myslela jsem totiž, že to nejnáročnější teprve přijde a bála jsem se, že když jsem ještě nevytlačila hlavičku, že ramínka absolutně nedám. Předpokládala jsem, že budou širší než hlavička. To jsem ale nevěděla, že jsem už na konci a vlastně nejtěžší byla akorát ta hlavička a zbytek tělíčka vyklouznul rychle a skončilo mi celé slizké a šedé miminko na hrudi. Byl to jen strach z toho, že to bude ještě horší, ale horší to už nebylo. Myslela jsem, že to, co prožívám není ještě tak hrozné, ačkoli to bylo náročné a proto jsem myslela, že další fázi nezvládnu. Během vylučování hlavičky jsem měla furt tendenci pomocí rukou kontrolovat průběh. Sestra s přítelem mi museli držet ruce nahoře, abych si nezavedla infekcí. Dotkla jsem se slizkého temínka hlavy a upřímně jsem se dost lekla. Primář mi říkal, ať tam nesahám a když mi to nabídl později, už jsem nechtěla, jak jsem se lekla té slizké hlavičky předtím. Když byl malý na mé hrudi, zvedl ke mě hlavičku, což mě příjemně překvapilo, protože jsem myslela, že to novorozenec ještě nedokáže, ale jinak jsem byla spíše v šoku a možná i trochu znechucena, zároveň uvolněná, možná i šťastná. Porod byl pro mne přesah sama sebe - jako bych byla na konci svého života a chytila nový dech. A skutečně mi začal nový život. Přítel se sestrou pro novorozence odešli prcka omýt, zvážit a zkontrolovat a mně primář řekl, ať ještě zatlačím, aby ze mne vylezla ještě placenta. Já už se nemínila namáhat. Přišla jsem si už jak někde u moře na lehátku, uvolněná a už mu bylo všechno jedno. Fakt jsem to měla docela na háku, dokonce únava ze mě docela opadla a byla jsem rozkydnutá na porodním lehátku, jak jen to s mojí hubenou postavou i po těhotenství šlo. Primář mi řekl, že pokud to neudělám, vykrvácím, že už jsem ztratila hodně krve a bude lepší to neprotahovat. Nějak mě to nestresovalo a zatlačila jsem jen jemně. Primář mi placentu ukázal, i kudy malý vylezl. Něco, co vypadá tak nechutně a přitom to vyživuje miminko uvnitř Vašeho těla. Jelikož jsem se na hrázi potrhala - na levé straně až k zadku a na pravé straně zevnitř, došlo k šití. V těhotenství jsem masírovala pouze malou část hráze, jak mi tak došlo. Nechtěla jsem při porodu epidural, jelikož jsem se v těhotenství dozvěděla, že snižuje tlak a já měla strach, že omdlím, ale nakonec jsem si poprosila o něco na snížení bolesti. Už ani nevím, jak se to přesně nazývalo, ale vstříklo se to pomocí kanyly do žíly. Při zašívání pan primář říkal, že se to pokusí udělat rychle, protože mi léky na utlumení bolesti už nebudou příliš účinkovat a také, abych prý nevykrvácela. Cítila jsem každé zatahání za "drátek", kterým mě šil. Byla jsem vyklidněná, ale během šití jsem při každém zatahání sebou cukala. Pan primář mi nabídl entanox - rajský plyn, že bych byla první, kdo ho u nich vyzkouší, jelikož ho tam mají někdy od listopadu a ještě nebyl použit - že by bylo fajn, kdyby ho už někdo zkusil. Nechtěla jsem si připadat jak fetka, ale přistoupila jsem ze zvědavosti na nabídku a podepsala souhlas. Ne ani tak kvůli tomu, že bych to nemohla vydržet, spíš jsem si myslela, že se nebudu tolik cukat a usnadním tak panu primáři práci. Avšak jsem se necukala pouze chvíli, protože účinek to mělo rychle pomíjiví a cítila jsem se při dalším vdechu rajského plynu spíše více malátná než otupělá. Na pokoj za mnou pak přišel (myslím, že další den od porodu) primář s jeho kamarádem z marketingu a udělali se mnou krátký rozhovor o použití entanoxu, dokonce si mě vyfotili, avšak rozhovor jsem stále neviděla. Myslím, že ho ani nevydali a pokud ano, nevím kde a nedali mi vědět. Po použití rajského plynu jsem se cítila malátná a uvolněná (něco jako když je člověk opilý), avšak stehy/šití jsem stále cítila hodně podobně. Zdravotní sestra pro novorozence mi přinesla synka a zkusila mi ho přiložit k prsu. Mačkala mi prso, přisátí se však nezdařilo. Následně byl synek v postýlce vedle mě a přítel/synka tatínek byl u nás. Mně bylo řečeno ať ležím. Bylo to pro mě nekonečné.  Nebavilo mě jen ležet a koukat na své miminko do postýlky. Chtěla jsem pokračovat v bondingu a mít ho na hrudi. Byl však už v zavinovačce, aby mu nebyla zima. Věřila jsem, že kontakt kůže na kůži je důležitý pro navázání našeho vztahu a pro správný rozvoj jeho psychiky. Netroufla jsem si ho však vytahovat. Nebyla jsem už ani unavená. Později mě na vozíčku převezly na pokoj. Přáli jsme si s přítelem nadstandartní pokoj, ale jelikož oba, které v této porodnici měli, byly obsazené, dostala jsem pokoj obyčejný avšak pouze pro sebe, kde se mnou mohl přítel trávit většinu dne. Přála jsem si, aby tam s námi mohl být, aby si zvykal na malého již od počátku a navázal s ním také vztah - aby si nepřišel odstrčený a zároveň, abychom se učili fungovat se synkem společně. Nemohl tam akorát přespat, protože tam nebylo místo ani lůžko pro další osobu. Měla jsem z postele výhled ven z oken, která se táhla přes celou zeď. Nebyl tam sice tak krásný výhled jako z porodního sálu, ale to mi nevadilo. Výhled z porodního sálu jsem bohužel nakonec při porodu stejně moc nevnímala. Bylo mi nabídnuto, že si první noc nechá zdravotní sestra pro novorozence mé miminko u sebe, abych se mohla vyspat po neprospané noci, ale já odmítla. Chtěla jsem ho mít u sebe. Bylo mi řečeno že prvních 24 hodin po porodu bude miminko spát bez probuzení v kuse, avšak já pomalu oka nezamhouřila, jak jsem ho neustále kontrolovala jestli žije, jestli dýchá, zkrátka, jestli je v pořádku, takže jsem se nevyspala ani následující noc. Ostatní to očividně tušili a proto tu byla ta nabídka, že bude na noc u sestry, ale on patřil od počátku ke mně.

Takže místo dalšího vyvolávání porodu 31. 1. jsem toho dne porodila. 

• Kojení: Další noci jsem nespala téměř také, jelikož jsem již měla za prckem vstávat každé tři hodiny. Chodila jsem si celá rozespalá na sesternu pro mateřské mléko od jiné matky. Podepsala jsem souhlas, že chci, aby se mu jako příkrm podávalo mateřské mléko, než se rozkojím. Po dvou dnech z důvodu nedostatku "mateřinky" mi pro něj začaly sestry dávat umělé mléko - Nutrilon1, po kterém měl zažívací potíže. Plakal, měl řidší stoličku, odtušila jsem, že ho z náhle změny bolí bříško. Poté, co jsem si vždy od sestry přinesla mlíčko, jsem si malého následně vzbudila, přebalila, dala si ohřívat mlíčko a během toho zkoušela přikládat k prsu, abych se rozkojila. Nejdřív jsem ho ke každému prsu přikládala na pět minut a délku jsem při dalších "kojeních" stále prodlužovala. Později to bylo 8 minut, následně 10. Zapisovala jsem si to do deníku a zároveň u jakého prsa byl, abych věděla, jaké bude následovat při dalším kojení, aby se prsa střídala - zkrátka, abych věděla, jaké bude první příště. Po příjezdu domů kojení v šestinedělí trvalo 15 minut na každém prsu, ale o tom více později. Ačkoli z počátku nic neteklo, přikládala jsem. Po přikládání k prsu jsem mu dávala ohřáté mlíčko. Zpočátku se mu mlíčko dávalo pomocí zkumavky a malíčku, až po pár dnech se mu mlíčko dávalo z lahvičky. Přikládání k prsu pro mě bylo velice náročné. Nevěděla jsem, kam a jak si malého položit nebo jak si ho vzít, abych si zvládla zároveň připravit kojící polštář a usadit se - aby mi malý při tom nespadnul. Zkrátka jak s ním manipulovat. Někdy se mi podařilo přisunout si jeho postýlku až k sobě k posteli a vzít si ho z ní, jindy jsem si ho musela položit na svou postel, usadit se a pak si ho vzít. Byla jsem zoufalá z polohování. Jedno ráno jsem kvůli tomu celé probrečela, dokud mi jedna sestra nepomohla. Přes den mi ho občas nějaká sestra, případně přítel, podali přímo do ruky, když jsem se usadila. Těžko se mi ho dávalo k prsům, když jsem byla sama a psala jsem svým kamarádkám a kolegyni, že nevím, jak to mám udělat a byla jsem zoufalá. Někdy to šlo snadno, jindy to pro mě bylo náročné. Někdy jsem ho uchopila jak nic a on se hezky přisál. Si pamatuji, jak mi jedna sestra pomáhala přikládat a ukazovala mi kojící pozice a příliš se nám s malým nedařilo. Nedalo mi to, tak jsem to později zkoušela znovu, když jsem s malým byla sama a šlo to krásně. Bylo to kouzelné. Sundala jsem si celou nepříjemnou nemocniční košili, protože tam nikdo nebyl a byla jen v poporodních kalhotkách. Ty košile dost dřely, ale nosila jsem je, ačkoli jsem měla svojí, ale nepoužila jsem ji, jinak bych ji měla od krve. Možná připojení v tu chvíli najednou šlo, protože jsem se necítila pod takovým tlakem a stresem, nikdo na mě nedohlížel a nemačkal mi nikdo nepříjemně prso. Najednou tam vešla ta sestřička a zůstala na mě zírat, že ho držím jak nic v pozici, která vyhovovala mně a ne, jaké mi ukazovala. Když mi s kojením pomáhala některá ze zdravotních sester od novorozenců, mačkala mi prsa, ať už to byla jakákoli... nebylo to příjemné. Ukazovaly mi pozice pro kojení, které se mi nelíbily a nevyhovovaly mi a chtěly, abych kojila zrovna tak, v jaké poloze řekly. Dost tu hrálo roli i nějaké mé nižší sebevědomí/sebedůvěra, kterému nepřidával na síle velice přísný a rázný přístup sester. Říkaly ať zkouším kojit přes klobouček, ale to malý vůbec nepřijímal. Říkaly mi, že mám krátké bradavky a tak dáál. Sama jsem pomalu nevěřila, že bych se mohla pořádně rozkojit, až jsem po asi třech dnech slyšela, že malý polyká a má prsa byla nalitá a prokrvená a na dekoltu jsem měla vidět modré naběhlé žíly - zvlášť jak jsem byla v porodnici bledá, to bylo vidět. Zpočátku malý moc nepřibíral. Po porodu miminka na váze naopak uberou, jak se zbavují plodové vody, otoků apod. První den, možná dva dny, blinkal ještě plodovou vodu a moc mlíčka jsme do něj nemohli natlačit - ještě když jsme ho krmili ze zkumavky. Novorozenci mají prý žaludek o velikosti hrášku. Zpočátku to docela šlo, ale pak když jsme mu dávali o něco později mlíčko ze zkumavky s přítelem, vůbec to neubývalo. Byly jsme pod tlakem, protože sestry nám vnucovaly, že musí povinně vypít už alespoň 10 ml. On zvládl sotva pět. Nelíbilo se mi to, ale vyloženě jsme to do něj tlačily a stříkaly mu to po částech do pusinky aniž by to sál sám - ze zoufalství, aby teda vypil co nejvíc. Když jsem stlačovala zkumavku předtím se sestrou a jednu noc i sama, teklo to do něj postupně samo tím jak sál a tak jsme s přítelem absolutně netušili, proč to najednou jde tak ztuha. Některé sestry mi na noc dali mlíčko navíc do zásoby, abych v noci nemusela pořád chodit, tak abych měla na další příkrm. Sestry třetí den zkoušely malého zvážit před a po mém kojení, aby se zjistilo, jestli ze mě něco má a vypil ze mě patnáctku a později dvacítku. Takže jsem byla ráda. Nikdo mi neřekl den předem, že jsme mohli odjet čtvrtý den domů. Naopak mi jedna sestra řekla, že se uvidíme ještě v neděli. Možná jsem se ji nezdála připravená na odjezd kvůli péči o synka. Neděle byl pátý den a onen čtvrtý den se mě jiná sestra ptala, jestli půjdeme domů. Jak jsem s tím nepočítala, zůstali jsme o den déle i z důvodu, že se rozhodovalo, zda necháme pahýl pupečníku odstřihnout a nebo odpadnout. Chtěli jsme ho prvně odstřihnout, protože jsme se s přítelem báli, že ho nedokážeme ošetřovat, ale bylo mi řečeno, že bychom tam museli zůstat do pondělí. To už se mi nechtělo. Den jsem protáhla, ale další den pod dozorem, v nesoukromí a se ztrátou identity a intimity, se mi tam být už nechtělo. Rozhodla jsem se tedy o samostatné odpadnutí pupečníku. Bylo mi řečeno, že je tenounký a brzy seschne a odpadne. Nakonec jsem byla pomalu tou jednou sestrou, která se mě ptala, jestli půjdeme už domů (jako bych to rozhodovala já) přemlouvaná, ať tam do pondělí přeci jen zůstaneme, protože malého bude čekat i vyšetření ledvin. Jako by mi nevěřili, že se o něj dokážu už postarat sama. Chápu, že to myslely dobře, aby bylo o malého dobře postaráno. Já už psychicky ale ten tlak tam nechtěla prožívat až do pondělí a na kontrolu ledvin jsme si dojeli autem z domova. Podle posudku od gynekologů a jejich sester jsem se hojila dobře a čekalo se jen na rozhodnutí od sester novorozenců. Bála jsem se, že nás nebudou chtít pustit, protože malý málo přibral... Nakonec jsme skutečně 4. 2. v neděli mohli odjet domů.

• Spánek: O něm jsem více méně psala již v podkapitole o kojení. Tu noc, co jsem rodila, jsem nespala vůbec. Následující noc jsem měla možnost spát, ale budila jsem se a měla jsem tendenci kontrolovat malého. Další noci jsem po třech hodinách vstávala za malým, ale také jsem se budila a nemohla spát bez ohledu na vstávání k malému a těžce se mi znovu usínalo. Každé ráno při vizitě se mě sestry od gynekologů ptaly, jak se cítím a já pravidelně říkala, že jsem od porodu téměř nespala, takže unaveně a ony se mě ptaly: "Jakto?" A já: "Nemohu v noci moc spát." Jedna řekla, že mi předepíše nějaké prášky na spaní, což jsem neviděla jako dobrý nápad, protože jsem musela vstávat v noci za malým. Sestra od novorozenců, která byla zrovna přítomna řekla za mě, že to radši ne. Přišlo mi, že sestry od gynekologů hleděly jen na to, jak se má maminka a neuvědomovaly si, že musí v noci vstávat za miminkem a i přes den o něj pečovat a sestry od novorozenců zase nedbaly příliš na to, jak se cítí maminka a hleděly na potřeby miminka. Řekli mi, ať spím tedy přes den, když spí miminko a ať si nezvu žádné návštěvy, ale já přes den spát nechtěla. Já upřímně žádné návštěvy ani nevyžadovala a nezvala, chtěla jsem klid a řekla jsem to přítelovi už předem, že si kromě jeho přítomnosti nikoho nepřeji. Jeho maminka to nemohla vydržet a dorazila se svým přítelem. Respektovala všam to, že tam nikoho moc nechci a byli jen na skok. Přes den jsem tam usnula pouze jednou na hodinku, když tam byl přítel se mnou. Co se týče spánku malého, sám se většinou nebudil, budila jsem ho já po intervalech. Párkrát se vzbudil sám. Obávala jsem se, aby jeho pláč nebyl všude slyšet. Do pokoje jsem občas slyšela pláč jiného miminka. Malého jsme balili do zavinovačky. Sestry mě naučily nejdřív do látkové pleny zabalit ruce a poté zavinout do zavinovačky. Malá miminka to mají prý ráda a cítí hřejivý pocit bezpečí a jistoty. Ten náš se vztekal už v porodnici, jakmile se mu zabalily ruce a dral je ven, proto jsem se rozhodla mu je do pleny nebalit, jen při kojení, aby mu tam nepřekážely ruce. Byl spokojenější, když měl ručičky na volno a bez problémů spal i přes Moorův reflex. Zavinovačku jsme však používali. Dávali jsme podle pokynů malého spát na bok s trochu nakloněnou rovinou a každé spinkání jsme strany střídaly, aby nedošlo ke zploštění hlavičky. Na stranu, ke které koukal jsme přikládali plenu, kdyby ublinknul. V porodnici se na každý spánek miminka pouštěl monitor v postýlce pro kontrolu dechu kvůli syndromu náhlého úmrtí miminka. 
  
  
• Přebalování: Ze začátku to bylo velice náročné, jelikož malý kakal smolku - tmavě zelenou tuhou a lepkavou hmotu a nešlo mi to vůbec utřít, ačkoli jsem se opravdu snažila. Následně mě zdravotní sestra pro novorozence zkritizovala, že je utřený špatně a že bude celý opruzený. Byla jsem z toho zoufalá a těšila jsem se, až bude všechna smolka z něho venku. Při nasazování a manipulaci s plenou jsem byla alespoň pochválena. Ačkoli se mi do plenky motal pahýl pupečníku, zvládala jsem to, ale byla to další věc, u které jsem se těšila, až bude pryč. 
  
  
• Péče o miminko: Při koupání jsem byla obzvlášť nervózní. Sestřičky mě hnaly, abych ho koupala co nejrychleji, aby neprochladl. Klepaly se mi z toho ruce a pak se ještě divily, proč jsem ve stresu. Když koupete miminko poprvé (nebo podruhé) a slyšíte "rychleji, rychleji", nemůžete být úplně v klidu. Navíc u toho strašně řval. Ale i přes komandování v průběhu koupání, jsem byla následně pochválena, že mi to šlo dobře. Sama jsem si říkala, jak jsem to zvládla, jelikož jsem nevěřila, že zvládnu držet horní část těla jednou rukou a omývat ho tou druhou. Sestry mě naučily vyčistit nos vatovou tyčinkou, probíhalo i čištění uší a česání vlásků. Miminka se v porodnici koupala v takovém velkém umyvadle, které jsem následně musela dezinfikovat. Oblečení, pleny, mastičky, koupací potřeby - vše bylo v porodnici k dispozici, ačkoli jsem si přivezla z domova všechno potřebné svoje. Jediné, co bylo potřeba vlastní, byly vlhčené ubrousky, jelikož nám byl poskytnut pouze jeden malý balíček. Bylo mi líto, že musím prcka koupat takhle rychle, protože jsem si ho přála už od narození víc hýčkat a provádět s ním vše v klidu. Například mu i dětským olejíčkem namazat pokožku a udělat masáž. Následně i doma, kde bylo zatopeno, jsem měla nějaký čas z koupání prcka stresy, dokud to v domácím prostředí a bez kontroly sester aspoň trochu neopadlo.
  
  
• Rozvojové chvilky: Zatím žádné, jelikož novorozenec po probuzení byl přebalen, nakojen a po odříhnutí uspán, takže max. hodinku vzhůru, než se tato péče dokončila.

• Můj volný čas: Prcek vydržel tři hodiny spát a nevzbudila ho ani konvice, když jsem vyvařovala zkumavku či lahvičku. Většinou jsem ho budila já na přebalení a nakojení. Večer i koupání. Malý mě tolik nezaměstnával a měla jsem tříhodinové "pauzy". To přišlo až doma. Ale čas, který mi prcek dal, mi naopak ostatní brali, takže jsem si nestíhala příliš odpočinout a naopak jsem si přišla furt někým rušená. Jedna sestra, druhá sestra, uklízečka, znova uklízečka, jiná uklízečka, primář, jeho kolega na rozhovor... Od desíti do desíti se mnou býval na pokoji přítel. Chtěla jsem mu i něco povyprávět, jak probíhala noc a ráno a kolikrát nám tam někdo neustále lezl. Čas čistě pro mě, že bych měla čas si třeba číst, jsem neměla. Stihla jsem na půl hodinky maximálně koukat z okna a všechno tak nějak vstřebávat. Ačkoli by se to nemuselo zdát, v nemocničním pokoji byl poměrně ruch. V tomhle ohledu jsem se těšila domů na klid a soukromí, kdy mě lidé nekontrolovali při kojení a nemačkali mi necitelně prsa. V pět ráno chodily sestry měřit synkovi žloutenku - bývala to chvíle, kdy se mi zrovna konečně začínalo dařit usnout nebo jsem dokonce spala a ony mě vzbudily. Žloutenku vůbec neměl, ale i přesto jsem ho měla dávat na denní světlo. Jeden den jsme s malým sotva vstali - byla ještě tma a jedna ze sester mě zkritizovala za to, že nemám roztažené žaluzie a ještě ani pořádně nesvítalo. Avšak doma přišlo jiné, o čemž budu psát dole - např. to, že mi jídlo nepřinesl nikdo až pod nos a že ten čas, co mi malý dal v porodnici, mi nedal již tolik doma. V porodnici nemocniční personál a doma synek. Nevybereš si. 🙏 
  
  
• Moje psychická a tělesná stránka: Ztratila jsem v porodnici jakousi stydlivost a intimitu. Přeci jenom žena rodí nahá, sice v košili, ale odhalená na intimních místech. Ačkoli by někteří mohli čekat, že po porodu na pokoji následuje trocha soukromí, není tomu tak. Do pokoje mi chodili sestry a doktorky či doktoři bez klepání téměř v jakoukoli chvíli. Ať už jsem byla na záchodě, kojila jsem nebo jsem byla ve sprše. Říkali, že jsou zvyklí, ale tady nešlo úplně tak o ně, ale o to, že já na toto zvyklá nebyla. Byla jsem v šoku, že třeba před vstupem nezaklepou a nepočkají. Po příjezdu na pokoj po porodu mi bylo dokonce řečeno, že až budu chtít na záchod, mám zazvonit na sestru a z postele sama nevstávat, že mě na záchod a do sprchy doprovodí, abych neomdlela. Pak už jsem mohla chodit sama. Po toaletě jsem se musela sprchovat. Zpočátku to při močení pálelo a na velkou jsem si nemohla první dva dny ani dojít. Při sezení mě bolely stehy na levé straně hráze. Nemohla jsem dělat dlouhé kroky a chodila jsem strašně pomalu. Prvně jsem se bála, že mě primář, který při šití spěchal, zašil špatně a budu takhle chodit napořád. Co se týče krvácení, nebylo příliš silné. Břicho postupně splaskávalo. Přišlo mi vtipné, jak se poporodní břicho pohupuje - takový kus vysící kůže to spíš byl. 😃 Každé ráno mě chodily kontrolovat sestry od gynekologů - koukaly, jak se hojím a neustále se mě ptaly, jestli nechci něco na bolesti. Bolely mě sice stehy, hlavně na té levé straně, spíš to bylo takové nepříjemné, přišlo mi však zbytečné si kvůli tomu brát něco proti bolesti. Někdy se mi špatně s mým miminkem po kojení vstávalo a dřela jsem si ty stehy. Furt šlo spíš o nepříjemnost než bolest, ale bála jsem se, abych si stehy nepotrhala. Jedna ze sester od gynekologů mi nosila 2x denně vitamin - železo, kvůli ztrátě krve. Dvakrát denně mi to přišlo zbytečné, ale brala jsem ho. Po druhém dni jsem však měla z toho průjem. Jeden den mi měřila teplotu a naměřila mi zvýšenou a ptala se mě, jak se cítím. No byla jsem upřímně taková malátná, ale předpokládám, že to bylo nedostatečným spánkem. Přinesla mi pro jistotu rtuťový teploměr a řekla, že za deset minut přijde, ať se změřím. Já se měřila, ale začalo mi plakat miminko a já teploměr odložila předčasně a šla jsem se mu věnovat. Když sestra přišla, ptala se, jak je to s tou mou teplotou a já, že ani nevím, že jsem teploměr odložila na tác, že mi plakalo miminko. Koukla na teploměr a řekla, že teplotu teda asi nemám a odešla. Jiná, starší sestra od gynekologů, mi měřila tlak, byla taková rázná, přesto milá - nemohla mi tlak naměřit, tak si šla pro manuální tlakoměr s pumpičkou na stlačování. Říkala, že jsem hubená a bledá a musím vážit tak 42 kilo. Řekla jsem ji, že jsem musela v posledním trimestru držet dietu kvůli těhotenské cukrovce a ona, že ta těhotenská cukrovka je pěkně blbá, zvlášť u takto hubených. Jak jsem zmiňovala, že sestry od gynekologů příliš nedbaly na to, že se maminka musí věnovat svému miminku, tak pokaždé mi přinesly jídlo, když jsem se zrovna věnovala svému synkovi a se slovy: "Najezte se, hned," zase odešly. Přišly asi po deseti minutách, zda už mám dojedeno, aby mohly odnést nádobí a já většinou ještě ani nezačala a nebo právě jedla. Co se týká ale jídla - to jsem si nechala líbit. Vychutnávala jsem si všechno, co mi přinesly. Snědla jsem všechno - což jsem při těhotenské cukrovce předtím nemohla. Musela jsem si hlídat množství jídla a také cukry a sacharidy. V porodnici jsem si libovala v tom, že mi je jídlo přineseno až pod nos. Nosily mi sice jídla s nižším obsahem cukrů - asi kvůli té mé těhotenské cukrovce, ale vtipné bylo, že mi nosily normálně bílé rohlíky, sacharidové přílohy (rýže, brambory,...) a to já během těhotenské cukrovky v takovém množství ani nesměla. Asi si mysleli, že dodržují mojí dietu tím, že mi přinesou něco bez přidaných cukrů. 😃 Ale já to neřešila. Jedla jsem s radostí cokoli. Měla jsem velkou chuť k jídlu a užívala jsem si to, že cukrovkou již nemohu poškodit malého, kterému cukry vyšly po porodu v pořádku. I primář mi doporučil jíst všechno, abych přibrala. Prcka každé dopoledne čekaly kontroly a vážení. Všechno měl v pořádku, jen přibírání nebylo takové, jaké se asi mělo čekat. Podle toho, co píšu o zdravotních sestrách je jistě poznat, že se tam hodně střídaly. Nebylo mi to příliš příjemné, když jeden den byla jedna sestra, v noci byla jiná sestra a další den zase úplně jiná a v noci zase další, která tam ještě nebyla. Každá mi říkala a učila něco jiného, a když přišla jiná sestra a chtěla vidět, jak s malým manipuluji, tak říkala, že takhle ne, že musím tak, jak mi následně ukázala. S přítelem jsme se obhajovali tím, že tak to ukázala ale její kolegyně před ní. Byli jsme z toho zoufalí. Dělali jsme to, jak jsme se to naučili od předchozí sestry a další nám to zhanila, protože ta to prostě dělá jinak. Člověk si za ten den zvykl na způsoby a komunikaci jedné sestry a další den ho šokovalo to, že přišla jiná. Myslela jsem, že se budou střídat tak dvě. Kamarádka mi psala, že v porodnici měla dvě sestry - jednu příšernou a druhou miliónovou, která to vždy vykompenzovala. U nás se to tak moc střídalo, že nešlo snad nějaké činny či slova od jedné sestry vykompenzovat druhou, protože pak přišlo zase něco jiného. Na nějakém pocitu jistoty a nebo posílení mé sebedůvěry v péči o malého to nepomáhalo. Vlastně se zpětně musím pochválit, jak jsem tu péči a manipulaci s malým zvládala, jelikož jsem se před porodem bála, že ho vůbec nezvládnu ani uchopit, obléknout a že ho zraním. Šlo mi to vlastně skvěle, ale přísnost a ztráta jakési intimity mi ubrala na sebevědomí, které nikdy nebylo příliš veliké. Čekala bych od sester naopak větší podporu a že motivují maminku, aby si v péči o své miminko více věřila. Já to tak nepociťovala. 

Šestinedělí +:

• Kojení: Jedna ze zdravotních sester pro novorozence mi doporučila mastičku na bradavky zvanou purelan, která mi při kojení v období v šestinedělí hodně pomohla. Mé bradavky byly zpočátku citlivé a namáhané, praskaly. Kojení pro mě bylo zpočátku náročné, jelikož každé přisátí mi projelo bolestivě od bradavky celou páteří a musela jsem si ho prodýchávat jako jsem si při porodu prodýchávala kontrakce. Nedokázala jsem u přisátí k prsu ani mluvít, takže přítel podle mého hlubokého dýchání poznal, že mi může měřit 15 minut kojení u jednoho z prsou. Při kojení jsem nebyla schopna se uvolnit, prohýbala jsem se v bedrech, z čehož mě bolela záda a byla jsem v napětí. Zvládala jsem kojit pouze v sedě na posteli opřená o několik polštářů, kde jsem si mohla malého položit vedle sebe a podepřít si ho o stehna či o polštář. Kojení mimo domov pro mě bylo téměř nemožné, avšak někdy se nedalo nic dělat a musela jsem kojit např. v čekárně a přítel mě musel různě podpírat nohy či ruce. Ale žádný učený z nebe nespadl, ne? Postupem času a cvikem se mé kojení dařilo lépe a lépe a bylo čím dál méně bolestivé a naopak čím dál kouzelnější - sledovat jak malý saje a poslouchat jak polyká.  Měřila jsem si čas, aby na každém prsu byl 15 minut a na ruce jsem si vyměňovala gumičku, abych každé kojení střídala prsa - zapomínala jsem gumičku přendávat. V průběhu kojení malý usínal a drbala jsem ho na bradičce či na tváři, aby pil dál. Dělaly jsme to tak se sestrami i v porodnici. V šestinedělí po kojení prcek buď usnul a nebo naopak plakal. Dávala jsem mu z toho důvodu na doporučení z porodnice jako příkrm Nutrilon, než se plně rozkojím. Myslela jsem, že mu moje nestačilo. Příprava Nutrilonu, když jsem byla doma zrovna sama bez přítele, pro mě byla náročná, protože než jsem ho stihla připravit, malý plakal a já z toho byla rozrušená. Občas mi ho přišel pochovat přítelův tatínek, abych Nutrilon připravila s větším klidem, nebo abych se mohla třeba i jen najíst. Byla jsem zoufalá z toho, že nemám asi dostatek vlastního mléka, když po kojení plakal a já se hnala dělat Nutrilon. Nastalo po pár dnech doma období, kdy jsem nebyla schopna ani uvařit ani se najíst, protože malý hodně často plakal. Začali nám vařit přítelovi rodiče. Jídlo nám vozila přítelova mamka, nebo ho vyzvedával u ní doma, ale vařil mi také přítelův tatínek, se kterým bydlíme ve stejném domě. Moc mi to v tom období pomáhalo. Když byl přítel zrovna doma, připravoval Nutrilon jako příkrm on a já zatím kojila. Další věcí, kterou bych mohla pod podkapitolou o kojení v šestinedělí zmínit bylo prckovo zvracení, které mě dost stresovalo, jelikož mi to v takovém množství nepřišlo normální. Problémem bylo i to, že se nám nedařilo odříhnout. V porodnici jsem odříhávala s prckem celkem bez problémů. Měla jsem ho v zavinovačce před sebou a drncala s ním po pokoji. V zavinovačce jsem ho měla i doma a držela jsem ho po kojení před sebou ve vzpřímené pozici, aby si tedy říhnul. Nedařilo se, přepadávala mu hlavička dopředu a také blinkal (reflux). Až teď vím, v čem byl zakopaný pes - doma jsem se s ním snažila odříhnout během toho, co jsem stále seděla na posteli, zatímco v porodnici jsem u toho chodila a podrncávala. Teď se nám říhání daří - položím si ho na hruď ve vzpřímené pozici a lehce poplacávám po zádičkách. V porodnici mi bylo řečeno, že odříhávání tím způsobem, že si hodíte miminko přes rameno, není bezpečný, jelikož na něj nevidíte a proto jsem ho po kojení držela neustále před sebou a pak mu přepadávala hlavička. Při kojení v šestinedělí mi vždy usnul a já ho poté držela před sebou, aby si říhnul a místo toho se buď poblinkal ještě dřív, než jsem ho do vzpřímené pozice uvedla a nebo mu klimbla hlava dopředu a musela jsem mu ji vždy chytat. Zvracení bylo ve velkém množství a byla jsem z jeho toho zoufalá. Řešila jsem to s přítelovou maminkou na whatsappu, která mě podpořila a uklidňovala. Časem blinkal méně a šlo o pouhá ublinknutí,  která jsem čím dál méně řešila, protože jsou běžná - asi jak se prckovi rozvíjela trávicí soustava a naučili jsme se také říhat.

• Spánek: Nechtělo se mi za prckem vstávat i v noci každé tři hodiny. Pochopitelně jsem chtěla trošku víc spát a to, že mi jedna mladší zdravotní sestra řekla, že doma za prckem můžu v noci vstávat po čtyřech hodinách, jsem ráda přijala. Když jsme byli na jedné z kontrol u paní doktorky, naopak mi řekla, ať za ním vstávám stále po třech hodinách a jen jednou po čtyřech. Stejně jsem za ním vstávala po těch 4 h, možná třech a půl. Sám se téměř nebudil, občas ano. Vlastně si už pořádně nevzpomínám, ale myslím, že vydržel kolikrát spát, dokud jsem si ho nešla sama vzbudit. Po čase mi bylo i líto ho budit, když spal, ale přesto jsem ho budila po čtyřech hodinách. Nastalo období, kdy jsem měla u postele mističku se sušenkami nebo ovocem, protože jak jsem bývala vzhůru i v noci, mívala jsem hlad a nechtěla jsem hubnout ještě víc. Bála jsem se však, že se mi začnou kazit zuby - slyšela jsem, že to po porodu bývá časté. V noci se mi prsa nalévala nejvíc. Probudila jsem ho, přebalila, nakojila a on po kojení usnul a já ho odložila do postýlky. Někdy byly dny, kdy jsem ho půl hodiny, maximálně hodinu, musela chovat, aby usnul, ale většinou - zvlášť v noci, usnul téměř hned po kojení. Spal, dělal obličejíky a já ho měla ve vzpřímené pozici přímo před sebou. Přes den byl schopný spát také téměř po třech hodinách, což se hodně brzy změnilo a dopoledne nám nespal téměř vůbec. Já nebyla schopna uvařit a téměř se ani najíst a v tu dobu nám začali vařit přítelovi rodiče. Stresující pro mě byly i procházky s kočárkem. Bála jsem se, že nebude spát. V šestinedělí však stačilo chvíli jezdit po zahradě na trávě, aby nehulákal po ulici, jak jsme se po prvních pár procházkách dozvěděli a usnul téměř hned. Byl schopný spát v kočárku téměř celé tři hodiny a já si v klidu doma mohla poklidit a odpočinout si při svačině. I následně poté, co jsem ho vytáhla z kočárku, byl schopný doma dospávat několik minut, než se zcela probral. Bylo mi řečeno, že maminka spí, když miminko spí, ale to bych doma pak téměř nic neudělala. Je však pravdou, že v odpoledních hodinách jsem si lehla na hodinku během toho, co spal prcek, to bylo ale za šestinedělí asi pouze třikrát. Z porodnice jsme si odnesly zavinovaní do zavinovaček. V porodnici nejdřív miminkům látkovou plenou obmotají ruce, aby jim nepřekážely a nerušily ze spánku (Moorův reflex), avšak naše miminko němá od narození rádo svazování ručiček. Dělala jsem to hlavně na kojení, aby nám nepřekážely, avšak jinak mi ho bylo líto a po uvolnění ručiček přestal vždy plakat, takže i přesto, že jsem ho zavinula do zavinovačky, ručičky měl volně venku a byl tak spokojený a spal bez problémů i s úlekovým/lekavým reflexem. V zavinovačce byl téměř pořád i přes den, ale začala jsem si uvědomovat, že tak bráníme jeho tělesnému rozvoji a tak jsem ho nechávala volně mimo zavinovačku na ty chvíle, co jsem ho zrovna nedávala spát. V postýlce jsme se snažili, aby pokaždé ležel na druhé straně obličeje a podpírali jsme mu záda polštářkem, aby ležel na boku a nepřepadával. Byli jsme k tomu tak vedeni v porodnici. V tomto období ho byl schopný uspat téměř kdokoli. Usnul při kolébání a chování, při hopsání na míči - tak ho uspával tatínek (můj přítel), u prsa, nebo při dumlání dudlíku, který přijímal jenom do dvou týdnů a poté ho vůbec nechtěl a vyplivoval ho. Usnul jednou v náruči i dědečkovi, když ho choval, jinak jsem uspávala já a přítel a střídali jsme se. V noci prcek spal ve své postýlce a přes den jsme ho nechávali spát v naší posteli. Člověk se při jeho spánku mohl tehdy i bavit, sem tam něco vrzlo, zapraskala podlaha a jeho to téměř nebudilo. Hodně jsem hlídala interval tří hodin a furt jsem promýšlela a počítala časy, kdy ho mám budit následně, v kolik kojit... vše jsem přepočítávala a byla jsem z toho celá zmatená a zoufalá, aby všechno sedělo a vyhovovalo - abych něco nezanedbala. Kojit po třech hodinách, ale nejpozději po dvou hodinách má jít zase spát, jak to udělat? Jelikož jsem ho uspávala po kojení kolikrát mi kojení vycházelo každé dvě hodiny, přitom jsem se snažila kojit každé tři. Ztrácela jsem se v tom. V tomto období nám dopoledne téměř nespal, možná tak 2x po 5-10 minutách. Odpoledne kolem jedné hodiny bylo kojení, kolem druhé jsme vyjeli na procházku, uspala jsem ho v kočárku a nechávala jsem ho spát do čtyř po procházce v kočárku na zahradě s chůvičkou a já doma zatím udělala nějaké domácí práce, dala jsem si svačinu a trochu odpočinula. Další spánek měl po sedmé hodině večer v tu dobu jsem ho dávala spát už do své postele a my jsme s přítelem měli čas na sebe, na večeři, na seriál nebo v tu dobu i na počítačovou hru - záleží, co měl ten týden přítel za směnu, někdy jsem v tu dobu byla doma sama a chodila případně dřív spát, abych byla schopna vstávat v noci. Ach, kde jsou ty časy, kdy spal brouček víc odpoledne? Následně jsem prcka budila na přebalení a nakojení kolem desáté hodiny. Zkrátka po třech hodinách buzení na kojení. Po tomto intervalu jsem ho nechala spát na čtyři hodiny, tudíž jsem za ním vstávala někdy mezi druhou a třetí hodinou v noci/ráno. Po několika týdnech se mi stalo, že jsem zaspala a vstala za ním až po pěti hodinách. Zjistila jsem, že celou tu dobu vydrží spát. Bylo mi ho líto budit, aniž by se vzbudil sám, a tak jsem za ním začala vstávat po pěti hodinách i jindy, jelikož dobře prospíval a přibíral - až mě to šokovalo, když paní doktorka říkala, že přibírá hodně, a že jsme šikovní. Z porodnice jsem si odnesla totiž pocit, že nejsem synka schopna dostatečně nakojit, takže jsem měla radost, že má mlíčka dost. Je pravdou, že v noci, zvlášť po těch pěti hodinách, jsem měla prsa tak nalitá, až mi z nich samovolně vytékalo mléko v docela velkém množství. Takže jsem za prckem vstávala pak nějaký čas pouze jednou v noci kolem té třetí hodiny (předtím kojení bylo mezi desátou a jedenáctou). Kojila jsem tehdy půl hodiny celkově a tak mi to vyhovovalo a jemu očividně také. Nějak jsme se však ještě během těch dvou měsíců dostali do fáze, kdy jsem znova zaspala a bylo to šest hodin od posledního kojení a já tak nějak zjistila, že prcek vydrží bez kojení v noci spát téměř až do rána a řekla jsem si, že už za ním vstávat nebudu a nechám to na něm, kdy se vzbudí. Dlouho jsem nad tímhle hodně tápala, protože v porodnici a doktorka říkali, že se musí budit v noci na kojení. Jiní mi říkali nepřerušovat spánek, on si řekne, až bude mít hlad, že ony svá miminka nebudily - říkala to i moje mamka. Byla jsem vlastně téměř ve všem nerozhodná a nejistá a ptala jsem se často i přítele, co si o tom myslí a jak to mám podle něho dělat. Ten pochopitelně také nevěděl, ale občas mi pomohl názorem, co je podle něho lepší. I přesto, že jsem ho třeba nevzbudila, jsem měla někdy budík a šla za ním, ale on tak sladce spal, že mi ho bylo líto budit. Moje prsa byla však tvrdá a napjatá a teklo mi z nich mléko. Párkrát jsem zkusila v noci odsávat, abych si prsa nadlehčila a uvolnila, aniž bych malého budila, ale upřímně kojení mi bylo příjemnější a bylo jednodušší. Bylo mi líto, že se alespoň jednou v noci sám nevzbudí, ačkoli jsem za ním nechtěla vstávat často. Těžko se mi navíc s plnými prsy znova usínalo, když už jsem se vzbudila. Budila jsem se samovolně - možná podvědomě, abych kontrolovala své miminko a nebo tím, jak mě tlačila prsa. Ještě jsem asi nezmínila monitor dechu, který přítel vypůjčil v lékárně. V šestinedělí jsme ho v noci zapomínali vypínat, když jsme prcka vytahovali z postýlky a pak nám zvonil, až jsme se vždy lekli. Bylo to většinou ve chvílích, kdy se synek probudil sám a my za ním rozespalí spěchali. Ve chvílích, kdy jsem ho budila po intervalech na přebalení a nakojení jsem vědomě monitor vypínala ještě před vytažením synka z postýlky.
  
  
• Přebalování: Stejně jako mě při kojení trápilo blinkání, při přebalování mě trápil průjem. Zda to byl skutečně průjem už asi nezjistím, ale všichni mě ujišťovali, že to průjem pravděpodobně není, jelikož miminka mají vzhledem ke své stravě stolici řídkou. Stolice miminek by měla mít konzistenci spíše krémovou, pokud vím správně a v tomto období to z něho vyloženě teklo. Neměla jsem s tím ještě příliš zkušeností, ale usoudila jsem, že o průjem jde, avšak ne z důvodu virového či podobného, ale z důvodu míchání umělého mléka s mateřským. Poradila jsem se o tom s paní doktorkou a nějak ji nesedělo, že by měl průjem, ale stejně nám předepsala tusectan - prášeček, které jsem míchala v příkrmu/ do umělého mléka a podávala mu ho po dobu asi týdnu, kdy mi přišlo, že se to zlepšilo a dále jsem mu ho už nedávala. Stoličkou jsem se už tolik nestresovala, i když mi přišla někdy řidší, barvu měla takovou, jakou mít měla. V šestinedělí, když jsme neměli ještě příliš zkušeností s přebalováním, jsme vypotřebovali během jednoho přebalování i tři pleny. Utřeli jsme prcka, dali mu čistou plenu a on začal znova kakat nebo čůrat. Valilo se to z něho, až jsme se divili, co může takový malý človíček vyloučit. Každé přebalování byla plena plná a to jak moč, tak stolice. Přišlo mi až zvláštní, že kaká tak moc. Pravděpodobně měl mlíčka víc, než jeho tělo zpracovalo. Jinak co se týče přebalování, po první kontrole u paní doktorky jsme na její doporučení místo vlhčených ubrousků začali používat perlan namáčený v odvaru z řepíku. Ubrousky jsme nechávali na příležitosti mimo domov např. návštěvy či kontroly u lékařů. 
  
  
• Péče o miminko: Postupně začaly vznikat naše rituály, které probíhaly většinou při přebalování - zprvu téměř každé přebalování a později se z toho stal jakýsi ranní a večerní rituál. Téměř na každé kontrole jsme do dvou měsíců našeho prcka dostávali něco předepsaného na pár drobností - na nic vážného a od těchto "léčiv" se odvíjely i ony rituály. Např. péče o pahýl pupečníku, který jednoho dne (asi po týdnu od narození) odpadl a já ho objevila v plence. Začalo ošetřování pupíku, u kterého jsem se obávala, že ho nebudu umět dělat správně. Nakonec dezinfekcí a gázovými vatičkami/tampónky jsem mu ošetřovala pupík každé přebalování, později po každém koupání. V průběhu měsíce jsem si také všimla zarostlých nehtíků na nohách u palců a tak každé přebalování. Konzultovala jsem to s paní doktorkou a říkala, že se to stává a průběžně se to bude samo hojit, jak nehet poroste. Přesto mi předepsala framykoinovou mast, kterou jsem měla používat v případě zarudnutí (zánětu). Na zarostlé nechtíky jsem však používala i řepíkový odvar. Zprvu tato péče probíhala při každém přebalování a později ráno a poté večer před spaním. Také jsme vykapávali očička a mazali jazyk Neocitegelem - to bylo ale jen na velice krátkou dobu, aby neměl bílý jazýček. Ačkoli by se prý miminkům příliš neměly zastříhávat nehty kvůli zarůstání, trápilo mě, že se malý škrabe a tak jsem čas od času nehtíky lehce zastřihla. Největší taková péče probíhala večer, šlo o koupání, které probíhá každý druhý den. V šestinedělí se to první dva týdny střídalo s procházkou, protože jsem si nevěřila, že bych za jeden den mohla zvládnout procházku i koupání. Bylo to pro mě dost vyčerpávající a stresující, tak jsem si to takto rozdělila a postupem času jsem se otrkala a chodili jsme na procházku denně. Ono stejně jako novorozenec nemusel venku trávit toho času venku zatím tolik. Večerní rituál tedy obsahoval koupání od horní části těla po spodní. Po koupání a vysušení jsem malého krémovala bio máslem na dětskou pokožku a prováděla jednoduchou masáž tělíčka, na což jsem se těšila, jelikož v porodnici jsem si ho takto zhýčkat nemohla. Zdravotní sestry pro miminka mě honily, ale teď jsem si to mohla dělat víc podle sebe a v koupelně, kde bylo přitopeno. Nechybělo samozřejmě ošetření pupíku, nehtíků, odsátí a vyčištění nosu, vyčištění uší a učesání vlásků, které nám přišlo zbytečné, jelikož skoro žádné neměl. Později česání většinou neprobíhalo. Každé dopoledne jsem na lžičku kapala vitamín D v kapičkách a k tomu vymačkala pár kapek svého mlíčka. Než jsem mu vitamin D začala podávat, myslela jsem si, že si mléko z prsou nedokáži vymačkat - paní doktorka mi řekla, že vitamín D mám podávat na lžičce s troškou svého vymačkaného mléka a díky tomu jsem zjistila, že mlíčko manuálně stlačováním pomocí prstů vymačkat ze svých prsou dokážu, ačkoli mi to není příjemné. Překvapilo mě, že paní doktorka řekla, ať to u takto malého miminka podávám na lžičce, ale šlo to. 
  
  
• Rozvojové chvilky: Zpočátku jsme balili malého do zavinovačky i přes den a mimo ni byl pouze při přebalování. Bylo to proto, že jsme si tak zvykli v porodnici, protože vzhůru byl stejně jen na přebalování a kojení a případně koupání, jinak tam furt spal a byl v zavinovačce. Dalším důvodem bylo, že se nám s ním zprvu lépe v zavinovačce manipulovalo. Ve druhém týdnu jsem si začala uvědomovat, že jestli ho budeme neustále jenom zavinovat, tak se nebude dostatečně pohybově rozvíjet. A tak jsem ho balila čistě jenom na spánek a v dobách jeho bdění jsem ho nechávala ležet volně na posteli, aby mohl poznávat své tělo. Jeho pohybová aktivita v tu dobu nebyla zatím veliká. V druhém týdnu jsme používali dokonce dudlík, ale pak se používat přestal a odmítá nám ho. V bdělých chvilkách jsem ho rozvíjela ve 2. týdnu sluchově a zrakově, kdy otáčel hlavu za chrastítkem. V prvním měsíci jsem s ním také obtiskovala nožičky a ručičky, které jsem rozeslala a rozdala příbuzným jako dárek. V šestinedělí jsme mu hodně zpívala, říkala básničky a kolébala/chovala ho. To postupně opadlo. Začala jsem na něj více místo zpívání mluvit a místo kolébání jsem ho měla častěji u prsa. Snažila jsem se zařadit každé odpoledne mazlící chvilku, kdy jsem si malého i sebe vysvlékla - skin to skin. Napomáhá to prý lepší produkci mléka. Zpočátku jsem nevěděla jak na mazlení, měla jsem ho položeného před sebou a zeshora jsem na něj pokládala hruď, což bylo neefektivní a nepohodlné. Také jsem ho hladila a pusinkovala. Což dělám pořád a možná ještě víc, než předtím. Chtěla jsem se s ním hodně mazlit skin to skin už od jeho narození pro optimální rozvoj jeho psychické stránky a navázaní našeho pevného vztahu, ale v porodnici jsem se na to neodvážila a začala jsem to postupně zařazovat až doma. Zpočátku mi plakal a já si myslela, že se mu to nelíbí. Přítel mě uklidňoval, že určitě líbí. Efektivnější způsob pak bylo dávat si ho na hruď, když jsem byla v polosedě a od té doby to začalo být kouzelné a užívali jsme si to oba. Navazoval se mnou i oční kontakt z úplné jiné pozice, než jsme byli zvyklí. Stalo se to našim dalším rituálem. Každé odpoledne kolem páté (později šesté) hodiny se asi tak půl hodiny mazlíme. Chvíli ho mám na hrudi, přičemž se i přisaje k prsu a u toho ho hladím po zádech a nožičkách a jemně na něj mluvím. Poté si ho položím před sebe a dál ho hladím a pusinkuji po jiných částech těla - břiše a obličeji. Pak si lehnu vedle něj a jen tak na sebe koukáme. Seznamovala jsem ho postupně s jeho hračkami, které jsem pokládala k němu a on si jich postupně začínal všímat a osahávat pusinkou. Šlo o hračky měkké, vyprané či vyvařené. 
  
  
• Můj volný čas: Hodně omezený. Dopoledne to v šestinedělí nebylo téměř vůbec. Po pár dnech od návratu z porodnice jsem byla ráda, že se alespoň upravím a nalíčím. Volný čas jsem měla především po procházce, kdy byl schopný 1-2 hodiny spát ještě v kočárku na zahradě kontrolován přes chůvičku a já se mohla nasvačit, zahrát mobilní hru a psát a lepit fotky do deníčku pro Vojtíška/ o Vojtíškovi na památku. Také jsem stihla poklidit a když jsem si pro něj došla, byl schopný ještě dospávat doma na posteli, protože se téměř po přenesení z kočárku neprobral. Poté, když byl schopný v klidu ležet, jsem něco málo vyžehlila. Následně v šestinedělí byl čas od sedmé hodiny večer, kdy spal ve své postýlce.
  
  
• Moje psychická a tělesná stránka: Po návratu z porodnice jsem si na jednu stranu ulevila, že už nejsem pod dozorem a mám víc soukromí. Zároveň jsem se bála být s malým sama, ze strachu, že péči o něj nezvládnu.  Prvních pár dnů byl s námi přítel doma, než šel zase do práce. Měla jsem ale strach být s malým sama. Říkala jsem si: "Cože? Mám strach ze svého syna?" Možná lépe řečeno, měla jsem strach sama ze sebe, že to nezvládnu. Ale ačkoli to bylo náročné, vždy se to zvládlo. Po příjezdu z porodnice jsem vážila 47 kilo, jako před otěhotněním, ale po splasknutí břicha pouhých 42 kilo. Jsem se sprchovala a byla jsem zoufalá a brečela jsem, že určitě nepřiberu, jelikož malý mě nenechal skoro najíst a já mám potíže s přibíráním celý život. Většinou jsem začala jíst a on plakal a já ho nechtěla nechat dlouho plakat. Za prvé, aby se netrápil a za druhé bych to nevydržela poslouchat (některé maminy prý nechávají miminka vyplakat, aby si prý nezvykala na to, že pokaždé hned někdo přijde, což se mi nelíbí). Co se týče mého přibírání, byla jsem zoufalá i z vědomí toho, že se při kojení ke všemu hubne. Zpočátku jsem při kojení pociťovala, že rychleji trávím. Chtělo se mi častěji na velkou a kručelo mi při něm v břiše. Byla jsem plačtivá někdy až agresivní a vybuchovala jsem na přítele. Také jsem byla nejistá ohledně péče o mimčo. Chtěla jsem to dělat všechno správně, ale možná i kvůli přístupu sester v porodnici jsem měla strach, že to nedělám dobře. Zpětně ale mohu říct, že jsem to přes svoje nálady a pocity zvládala jinak dobře. Manipulovala jsem s malým lépe, než jsem před porodem očekávala. Přítel mi hodně pomáhal a zapojoval se i do nočního přebalování. Prvních pár dnů mi přišlo, že máme s přítelem stejné grimasy a pohyby jako naše miminko. Nevím, jestli jsem trochu nebláznila. Byla jsem taková zmatená a říkala jsem si, cože jsem to vlastně chtěla? Udělat odvar z řepíku na jeho zadeček? Nastříhat perlan na utírání při přebalování místo vlhčených ubrousků? Vyvařit lahvičku? Trošku jsme blbnuli a dávala jsem třeba i prázdný obal od šunky zpátky do lednice a místo hrnečku od vypité kávy jsem šla umýt kelímek od snězeného jogurtu. 😄 Počítala jsem, v kolik jsem naposledy kojila, kolik zbývá času na další kojení a s tím i související, v kolik ho mám uspávat. Přišla jsem si přehlcená. Furt mi to nějak nevycházelo, abych ho kojila po třech hodinách a zároveň chodil spát po dvou, jelikož jsem z porodnice byla zvyklá, že chodil spinkat po kojení. 

2 měsíce od porodu +

• Kojení: Kojení se stalo něčím příjemným a krásným. Už jsem si malého nepotřebovala podpírat polštářem a ačkoli byl větší a těžší, lépe se mi ho drželo a dokonce s ním manipulovalo. Ani bradavky mě už nebolely, akorát se mi na nich začaly tvořit drobné nebolestivé boláky. Občas byly po kojení na kraji zbělané/zežloutlé a pak zase dostaly svou barvu a nebo naopak konečky bradavek byly fialové. Už mě to však při přisátí nebolelo a nevystřelovala mi ta bolest do celého těla. Zvládala jsem kojit i v jiných polohách a to v leže na boku a nebo v polosedě se synkem na sobě (bříškem na břichu). Z kojení se stalo něco přirozenějšího a dokonce spontánnějšího - kojení jsem nejela už podle intervalů, ale podle toho, kdy si malý řekl a neměřila jsem už ani čas, jak dlouho u prsa byl/je. Začalo to být spíše pocitové nebo když po odpojení od prsa začal plakat, ještě jsem ho chvíli připojila. Většinou po dalším odpojení byl již v klidu. Dokonce zvracení (reflux) prcka bylo lepší. Zvracel méně, spíš ublinknul, což je u miminek běžné a zvládali jsme dokonce odříhnout. Začala jsem s ním i přes to, že to sestry v porodnici nedoporučovaly, říhat přes rameno ale tak, abych na něj stále tak nějak viděla. Dařilo se nám tak mnohem lépe odříhnout. Také jsem si začala více věřit, že mám mléka dostatek a přestala jsem dávat Nutrilon. Vždy, když po odpojení od prsa začal plakat, jsem si myslela, že má stále hlad a že mám buď málo mléka a nebo nedostatečně syté, avšak šlo o to, že chtěl být déle u prsa - cítil se u něj dobře. Začali jsme u prsa uspávat, ale o tom v další podkapitolce. Skutečně mu moje mléko stačilo a přibíral podle vážení u paní doktorky velice dobře. Začala jsem být trochu jistější a klidnější. Věřila jsem, že laktace je přizpůsobená dle potřeb mého miminka.  
• Noční kojení: Po čase si prsa zvykla, že v noci nekojím a začala mě tlačit prsa až k ránu. Bez kojení s plnými prsy se mi znovu těžko usínalo, ale postupně jsem si zvykla, že vydrží můj synek spát celou noc, ačkoli mi zpočátku bylo líto, že se nebudí alespoň jen jednou. 
  
  
• Spánek: Nebyla jsem už tak unavená jako v šestinedělí. Spánek synka přes den jsem využila na domácí práce či na čas sama pro sebe. Zvládnul spát celou noc. Budil se až po šesté hodině případně kolem sedmé. Moje prsa si postupně zvykala na to, že přes noc nekojím, i přesto byla nadále nalitá o něco více než přes den, kdy kojím častěji, nebolela. V šestinedělí nám nebyl schopný toho příliš naspat dopoledne doma a pak byl schopný spát odpoledne v kočárku. V tomto období by naopak spal víc dopoledne a odpoledne příliš ne. Jakmile se oteplilo, měl problém spát i v kočárku a uspalo ho pouze velké drncání na trávě či kamenech - do té doby řval/řve. Večer začal usínat až mezi osmou a devátou večer, když se začalo stmívat a začal se budit až k ránu. Ale to už jsem psala... V šestinedělí, jak jsem psala, ho byl schopný uspat i tatínek pomocí dudlíku a hopsání na gymnastickém míči, avšak kvůli přítelovým směnám, kdy jsem byla na večerní uspávání sama doma, jsme si se synkem oba zvykli, že mi usínal u prsa a od té doby neusne jinak, než u prsa. Od té doby uspávám pouze já. Většinou mi to nevadí, je to pro mě krásný okamžik, který je součástí večerního rituálu a loučení se s ním na konci dne, avšak když už mi přijde uspávání dlouhé, nemůže mě nikdo vystřídat jako dřív. A dudlík nepřijímá... V postýlce jsme ho přestali podpírat polštářem a zavinovat. Otáčel si hlavu jak potřeboval. 
  
  
• Přebalování: Nadále čůral náš malý hodně a často. Kakání se trochu víc ustálilo a nebylo tak početné - pravděpodobně z toho důvodu, že dokázal více mlíčka zpracovat/strávit. 
  
  
• Péče o miminko: Péče o miminko se ustálila na ranní a večerní rituál, který obden obnášel i koupání. Ranní rituál byl o přebalení, převlečení z pyžamka, ošetření zarostlých nehtíků, odsátí a vyčištění nosu, vykapání očí a otření obličeje. V průběhu dne šlo jen o přebalování, případně mazání jazýčka, aby nebyl bílý nebo drobné sestříhnutí nehtíků (i přes spoustu pohybu a nemožnost na nehtíky dostatečně dlouhou dobu vidět). Co se týče pyžamka, v šestinedělí jsme žádné nedávali a spal v tom, v čem byl pak přes den - téměř každý den dostával čisté oblečení už i kvůli blinkaní. Převlékat na noc a ráno jsem začala až od toho druhého měsíce. Večerní rituál se opět skládal z ošetření nehtíků, vyčištění a odsátí nosíku a vyčištění uší. Pokud zrovna probíhalo také koupání, probíhala následně drobná masáž při krémování tělíčka. O jazýček jsem přestala průběžně pečovat a postupně se vrátil do normálu a nebyl bílý. Dopoledne jsem podávala prckovi vitamín D v kapičkách. Tentokrát jsem mu to kapala přímo u prsa do pusinky těsně před kojením, rychlejší a jednodušší, než mu tyto vitamíny dávat na lžičce.
  
  
• Rozvojové chvilky: Pokládali jsme synka častěji na bříško, aby trénoval zvedání hlavičky. Také jsem mu vyrobila kontrastní tvary nad přebalovací pult pro zabavení a i pro rozvoj jeho zraku, ale také pandu z papíru - jelikož je také kontrastní. Využívala jsem čím dál více chrastících hraček a muchláčka. Naučil se postupně uchopovat předměty a projevovat zájem o hračky. 
  
  
• Můj volný čas: Jako jsem v šestinedělí neměla možnost ani uvařit, to se po druhém měsíci napravilo - avšak ne vždy to vyšlo. Buď se mi ho před vařením podařilo uspat a nebo vydržel být většinu času během vaření v klidu. Ráno jsem začala stíhat si třeba trochu zacvičit a nalíčit se. Oproti tomu jsem neměla tolik klidu odpoledne, kdy již nevydržel spát po procházce v kočárku na zahradě. Veškeré domácí práce jsem se snažila dělat v průběhu toho, co jsem ho položila na dečku k hračkám, pokud mi zrovna nespal. 

• Moje psychická a tělesná stránka: Období okolo druhého měsíce bylo zatím nejkrásnější a nejsnadnější. Synek vydržel být delší dobu v klidu. Byl v tomto období nejméně plačtivý, očividně spokojený, jelikož období předtím dokázal řvát stylem, až nás to řezalo v uších, ale zjistila jsem, že to bylo proto, protože byl s něčím nespokojený ... většinou šlo o únavu, což jsem netušila a teprve jsem takovéto věci poznávala. Ve druhém měsíci jsem si to už dokázala vypočítat tak, aby nedošlo k jeho přetažení a následné mrzutosti a byli jsme většinou spokojení. Teda pokud mi ho něco nebo někdo nevzbudil, to jsem pak dovedla být někdy i po dlouhém uspávání dost protivná. Konečně jsem měla více času na sebe i ve chvílích, kdy byl vzhůru. Mohla jsem se při něm klidně nasnídat či nalíčit. Uspávala jsem po hodině a půl někdy po dvou hodinách a bylo to tak akorát.

Člověk si zvykl, že přes šestinedělí fungovalo něco a v dalších období to bylo jinak, takže jsem se s tím sama musela znova srovnávat. Malá miminka potřebuji pravidelný režim - už i možná kvůli jistotám a pocitu bezpečí - něco na co jsou zvyklí. Sama to tak mám a najednou mě rozhodilo, když prcek dělal něco jinak, nebo mu něco najednou vyhovovalo či nevyhovovalo. Vývoj nezastavíš. 

Bez synka jsem nikdy nebyla déle jak dvě hodiny. Jednou jsem myla okna a přítel s ním jel s kočárkem za jeho mamkou (synka babičkou). Jinak jsem se synkem téměř neustále. Občas ho má na starost tatínek a já si dělám chvíli něco pro sebe, abych si trochu odpočinula nebo, abych mohla udělat něco nerušeně v domácnosti (žehlení, úklid, vaření,...). Zatím jsem bez synka nikam nevyrazila a přitom sleduji na instagramu, jak mnohé maminky po šestinedělí chodí s kamarádkami na kávu či na nějakou akci nebo zkrášlovací kúru. Trošku jim závidím, potřebovala bych se upřímně už odreagovat a trochu pročistit hlavu, ale zároveň nejsem schopna bez synka zatím na delší dobu být. Zvlášť jak kojím, jsme k sobě upoutaní. Navíc bydlíme na vesnici, kde si nemohu nikam povyrazit. Musela bych jet vlakem minimálně půl hodinu, abych se někam dostala, tudíž bych byla pryč víc jak hodinu - nemám odstříkáno do zásoby mlíčko, aby mě v péči o synka mohl někdo na delší dobu zastoupit. Odstříkávala jsem jen párkrát v noci, ale přes den pro mě nemá cenu odstříkávat mléko, když mám pravidelně syna u prsa.

Tento článek jsem začala psát po šestinedělí, když byly synkovi 2 měsíce, ale než jsem tento článek dopsala, trvalo mi to téměř tři měsíce. Konečně se chýlím ke konci, avšak čas pokročil a já napíši ještě jednu kapitolku ... 

Období mezi třetím a pátým měsícem: 

• Kojení: Mám syna u prsa téměř každou hodinu. Kojím každé dvě hodiny, někdy déle, ale mezi tím synka uspávám a uspávání probíhá také u prsa, kdy se udumlá ke spánku. Dudlík odmítá. Někdy usne téměř hned a někdy to trvá i hodinu. Jiným způsobem, kromě udrncání v kočárku nebo v autě, nám dlouho neusnul. Uspávání přes prso je pro mě doma však jednodušší a pohodlnější, ale když trvá hodinu, bývá to otrava a já začínám být protivná kvůli tomu, že ztrácím čas a nic neudělám, ale to bych ztrácela i u jiného způsobu uspávání, kdyby prcek nemohl usnout hned. Jsou chvíle, kdy nedokážu zachovat klid. Někdy by se mi hodilo, když bychom se mohli s jeho tatínkem při uspávání zase střídat jako dřív. V šestinedělí probíhalo kojení po třech hodinách, ale to také synek vydržel déle spát a nemíval tak brzy touhu po prsu - hlad. Paní doktorka při vážení na tříměsíční kontrole řekla, že tentokrát příliš nepřibral, ačkoli doteď přibíral nádherně, ale že se vytáhnul, tak to možná šlo do růstu než do přibírání. Na další kontrole mi prý řekne, jestli budu muset opět přikrmovat. Mlíčka mi však teče dost i po kratších intervalech.
  Edit: Do té doby, než jsem dopsala článek proběhla následující kontrola a přibral tentokrát pěkně, mám dále kojit až do šestého měsíce, kdy začnu přikrmovat pevnou rozmixovanou stravou. 
  
  
• Spánek: Snažím se, aby synek měl několik denních spánků s rozestupem dvou hodin (od probuzení do dalšího spánku) a dohromady naspal mezi 12 až 14 hodin. Kolikrát naspal i jedenáct hodin, což je na miminko tohoto věku málo, ale někdy se bohužel nedaří. Jeho denní spánky trvají většinou půl hodiny. Dřív byly i delší než hodinu a to se stává sice i teď, ale ne tak často. Zapisuji si jeho délky spánků, díky čemu vím, kolik toho zatím za ten den naspal a za jak dlouhou dobu je ho potřeba zase uspat, aby nebyl přetažený. Vypadá to např. takto -> 10:00 - 10:25, 12:05 - 12:35 atd. a časy postupně sčítám. V noci se nám chlapec začal opět budit - mezi třetí a čtvrtou hodinou. Nejdřív jsem si říkala, zda to není hlady, ale nyní předpokládám, že to je jeho vyšší pohyblivostí. Postýlka pro něj není již dostatečně široká, aby se v ní vešel i na šířku. Občas se přetáčí hlavou na místo, kde mívá nohy a po cestě se na šířku šprajcne ve špruslích. Nastalo také období, kdy se přetáčí na bok nebo dokonce i na bříško a to se o okraje postýlky bouchne - takže se pravděpodobně budí kvůli tomu. Měly by mi dorazit bezpečnostní mantinely do postýlky, tak uvidíme, jestli jeho spánek bude lepší, ale podle mě by potřeboval širší postýlku, dlouhán. Následně se budí kolem šesté hodiny. To si ho po přebalení beru k sobě do postele, kde ho po kojení uspím vedle sebe a spíme následně do osmi či devíti. Ale jak jsem zmiňovala... takhle to posledních několik týdnů bývá, ale všechno se to mění... intervaly nebývají intervaly. 
  
  
• Přebalování a péče o miminko: Skrouhnu to najednou... Každá plena bývá počůraná a to klidně i po půl hodině. Kakání nebývá tak časté, jako v šestinedělí, přesto je pravidelné. Péče pokračuje jako ve druhém měsíci synka, avšak zarostlé nehtíky na palcích u nohou jsou na tom lépe, takže je ošetřuji čím dál méně častěji a jazýček už nemažeme, ale to jsem možná zmiňovala. Pupík jsem ošetřovala pouze v šestinedělí. Jinak vše zůstává stejné, pokud se nepletu.
  
  
• Rozvojové chvilky: Předtím jsme synkovi dávali podněty k rozvoji a nějakým způsobem jsme do toho zasahovali. Dávali jsme před něj kontrastní hračky, dělali jsme kolem něho zvuky, aby za nimi otáčel hlavičku, dávali jsme ho na bříško apod. Nyní ho položíme na zem na dečku a kolem něho rozestavíme hračky a příliš do jeho aktivit nezasahujeme a spíše pozorujeme jeho pokroky. Začal se nám sám přetáčet na bříško. Občas mu uvízla ruka pod bříškem, ale dokáže se přetočit již švihem a ruce mít rovnou před sebou. Jednou se překulil i zpátky, ale s tím, že se trošku bouchnul do hlavičky, tak se na to snažíme dávat pozor. K hračkám se sám zvládá převalovat a různě se v leže pomocí převalování přesouvá z místa na místo. Musíme ho už i na naší posteli dávat víc od kraje, aby nespadnul. Začalo období, kdy ho už nesmíme nechávat příliš samotného. Pozoruje a vnímá mnohé věci, co děláme. Poslední dobou mě sleduje když jim a pomlaskává. Přeci jenom mu začíná období, kdy se děti přikrmují pevnější rozmixovanou stravou. Často vydáváme různé zvuky, ale to ani ne tak kvůli rozvoji, ale abychom ho nějak zabavili, v okamžiku, kdy natahuje na pláč, aby se nerozplakal ještě víc. Kolikrát změní úplně náladu a vypadá zaujatě. Také ho baví šustivé předměty. Vědomě již používá ruce a pomocí jich uchopuje, co se namane - např. moje vlasy (sakra) a nebo pomocí nich se snaží vyloudit nějaký zvuk. Škrabká a bouchá. Reaguje na obličeje úsměvem a rád prská. Jo a už se tahá i za nohy a sundává si rukama ponožky. 
  
  
• Můj volný čas + moje psychika a tělesná stránka: Záleží, jak se synkovi podaří usnout, ale mám dny, kdy jsem zoufalá a protivná kvůli tomu, že nestihnu, co bych chtěla. Nejsem pak dostatečně produktivní a nemám čas na sebe a bývá mi do pláče, cítím se přehlcená a podepisuje se to pak na mé komunikaci s přítelem. Ale někdy jsem naopak produktivní, stíhám věci v domácnosti a i odpočívat a večer máme na sebe s přítelem čas (podle toho, jakou má směnu) a já jsem pak spokojenější. Záleží na náladách a spánku prcka. Co se týče mé tělesné stránky - někdy si dopoledne stíhám zacvičit - jde o protažení těla, uvolnění napětí v těle a to především proto, abych se cítila lépe, ne kvůli hubnutí. Využívám i procházek s kočárkem k tomu, abych se protáhla a vyklidnila (meditace v chůzi, žití přítomným okamžikem), ale to v případě pokud prcek v kočárku usne nebo je alespoň v klidu. Prioritou je pro mě svoje mimčo uspat a to drncáním po nerovném povrchu/terénu. Většinou nám prcek v kočárku strašně řve, dokud ho takto neudrncáme. Někdy je to pro mě vyčerpávající a bývám totálně zoufalá. Snažím se o jakýsi svůj seberozvoj a vnitřní klid, ale je to jak na houpačce. Jen co se vyklidním, nechám se vykolejit. Poslední dobou nezvladám pracovat se svými emocemi a pořád k sobě hledám cestu - možná by tošlo snadněji, kdybych na sebe mívala víc času. Bývá to pro mě velice stresující a vyčerpávající a proto se takto na procházkách pak dobíjím. Poté provádím jakousi meditaci, kdy se prodýchávám, abych uvolnila ze sebe napětí nahromaděné v průběhu dne při péči o synka, také vnímám své tělo + to protahování, ale postupně pomocí všech svých smyslů vnímám i okolí. Snažím se navázat tam, kde jsem skončila před otěhotněním a to protahováním a meditacemi. S prckem to není teď snadné, ale na procházkách, když usne, si na to dělám čas, případně dopoledne, když spí provádím jakousi meditaci - uvědomění a self-care. Když si tyto chvíle pro sebe nedělám, bývám přes den velice neklidná až výbušná a plačtivá a proto mi toto dost pomáhá, abych byla klidnější a zvládala mateřství lépe. Zatím se mi to nedaří dlouhodoběji. Pravděpodobně v některém z dalších článku bude to, jak se mi v mateřství daří nějaký seberozvoj. Zatím je to jak na houpačce. Mívám teď problém s tím, že když mě něco vystresuje, mám tendenci si v hlavě procházet, co jsem za celou tu dobu zatím udělala, abych se svým způsobem uklidnila, že věci probíhají tak jak vlastně chci... Chtěla bych toto trochu změnit a nevracet se v hlavě k tomu, co už se událo, i když mě něco vykolejí, ale naopak žít přítomným okamžikem. Vím, že k tomuto pomáhají meditace... Chtěla bych postupně toto přemítání v hlavě, co bylo vlastně ok, nahradit meditací/prodýcháváním a zamezit tak svému chaosu v hlavě. 
  
  Paradoxně stíhám však za den více věcí než v těhotenství. Zkrátka téměř to samé, ale navíc i péči o miminko a o něco pečlivější úklid než v těhotenství (jelikož v těhotenství se nesmí tahat těžké věci, nechtěla jsem ani příliš používat chemické/čistící prostředky a břicho Vám nedovoluje se třeba ohnout a vymýt každý kouteček, teď toho můžu dělat více, ale rychleji a ne tak pečlivě jako kdysi, jelikož malý nečeká. Před otěhotněním jsem se zabývala úklidem třeba i tři hodiny (každou sobotu dopoledne).

Konečně jsem se po tak dlouhé době dopsala do konce... článek je to vskutku dlouhý.
Kdo ví, jestli ho někdo dočte do konce.

Mějte se krásně ❤